Kočky jsou krásné a mnohdy i záhadné, to nikdo nepopírá. Jenže kolem nich koluje spousta tvrzení, která se berou jako fakt, přestože stojí na polopravdách nebo starých omylech. Pojďme si dnes vysvětlit těch devět nejznámějších.
Spousta z nás vyrostla s představou kočky jako soběstačného, trochu tajuplného tvora, který si žije po svém, pije mléko z misky a vždy dopadne na všechny čtyři. Přispěly k tomu reklamy, filmy a spousta věcí, které se prostě dědí z generace na generaci, aniž by to kdokoli ověřoval. Výsledkem je to, že i lidé, kteří kočku mají roky doma, o ní někdy věří věcem, které jsou přinejlepším zjednodušené a přinejhorším škodlivé.
Začněme tím nejrozšířenějším omylem, který kočky provází jako stín. Prý jsou samotářské, chladné, nezávislé a o mazlení nestojí. Jenže kočka, která si večer přijde lehnout na klín, přede a usne s tlapou na ruce, dělá přesně to, co dělají tvorové orientovaní na vztahy. Nejsou jako psi a svoji náklonnost nedávají najevo hlasitě ani pořád, to je ale jiná věc než chlad. Jejich způsob lásky je tichý, vybraný, někdy trochu podmíněný, ale rozhodně není chladný. Je selektivní, a to je zásadní rozdíl.
Kočičí schopnost otočit se ve vzduchu tak, aby dopadla na nohy, je biologicky fascinující a zdokumentovaná do posledního detailu. Problém je, že reflex funguje jen při pádu z dostatečné výšky, kde má tělo čas se otočit. Z police ve výšce padesáti centimetrů kočka otočení nestihne a praští bokem nebo břichem. Nicméně pád z vysoké výšky zase přináší jiná rizika. Takže to obecné rčení, že „vždy dopadne na nohy” platí jen v určitém rozsahu výšek, ne jako univerzální pravda.
Kočky vidí za špatného osvětlení výrazně lépe než my, za to vděčí speciální vrstvě za sítnicí, která odráží světlo zpět přes fotoreceptory a zhruba šestinásobně zesiluje vjem. Ve skutečné tmě, bez jediného paprsku světla, ale vidí stejně špatně jako cokoliv jiného. Kočičí noční vidění je fenomenální, ale není neomezené.
Ta ikonická scéna, kdy kočka a sklenice mléka jsou symbolem pohody, udělala svou práci příliš dobře. Dospělé kočky laktózu většinou vůbec nezpracují, takže kravské mléko u nich skončí průjmem nebo bolestí břicha. Stačí jim čistá voda, případně mléko speciálně vyrobené pro kočky. Reklamy jsou hezké, ale dietologie jim moc nevěří.
Tenhle mýtus sahá do starověkého Egypta, kde měly kočky téměř božský status, a přes staletí se usadil jako vžitý vtip. V praxi z toho ale vyplývá podcenění. Kočky jsou fyzicky odolné a jejich tělo zvládá leccos, jenže úrazy, nemoci nebo prostě stáří je postihují stejně jako ostatní živočichy. Žijí jeden život a zaslouží si přiměřenou péči, ne přesvědčení, že to nějak přežijí.
Mezi sebou kočky mňoukají minimálně, většinou se dorozumívají tichými signály, pohybem těla, mrkáním, syčením. Hlasité mňoukání je v podstatě jazyk vyvinutý pro komunikaci s námi. Signalizuje hlad, bolest, nudu, touhu po pozornosti nebo nepohodlí. Každá kočka má vlastní repertoár a spousta majitelů časem dokáže odlišit, co konkrétní tón nebo délka tónu znamenají. Není za tím žádná hloupost, je to cílená komunikace.
Kočky tráví značnou část dne péčí o srst a dělají to velmi důkladně. To ale neznamená, že pomoc nepotřebují. Při olizování se do trávicího traktu dostává srst, případně blechy nebo nečistoty, a to může způsobit komplikace. Pravidelné česání, zvlášť u dlouhosrstých plemen, výrazně snižuje množství polknuté srsti a pomáhá předejít problémům. Není to otázka estetiky, ale zdraví.
Kočky mají plavecký instinkt a zvládnou se ve vodě udržet, aniž by je to někdo učil. Mokrá srst je ale táhne dolů a schnoucí je obtěžuje, takže většina plavání bez nadšení odmítá. Jsou ale výjimky, turecká vana nebo mainská mývalí jsou plemena, která vodu aktivně vyhledávají a plavou s gustem. Schopnost tedy mají, motivaci většinou ne.
Alergie na kočky nevyvolává srst jako taková, ale protein, který se nachází ve slinách a kožních buňkách a na srst se dostává při čištění. Krátká srst ho produkuje v menším množství, ale nezbavuje ho úplně. Plemena označovaná jako hypoalergenní mohou u citlivějších lidí příznaky zmírnit, ale úplně bezpečná alternativa to není. Kdo na kočky reaguje, měl by to před pořízením zvířete prověřit v praxi, ne se spoléhat na označení na krabičce.
Kočky si svoji záhadnou pověst nesou zaslouženě, ale záhada a mýtus jsou dvě různé věci. Čím víc toho o nich víme, tím lépe se o ně dokážeme starat a tím lépe porozumíme tomu, co po nás vlastně chtějí, protože jsme jejich milovaní sluhové.
Zdroje: Times of India, Srdcem pro kočky
