Trauma se nedědí v genech, dědí se v každodenním kontaktu. V tom, jak matka drží miminko, jak reaguje na pláč, kdy odvrátí oči. Generační přenos traumatu zachytila berlínská studie u rodin, kde děti nesou tíhu, kterou samy nikdy nezažily.

Každá rodina si předává drobné rituály, gesta i způsob, jakým se večer loučí. Kromě těchto hezkých maličkostí ale putuje z generace na generaci i něco těžšího. Do dalšího pokolení proniká i nezpracovaný strach, úzkost a bolest, kterou rodič sám nikdy nevyslovil nahlas. Odborníci tento jev nazývají generačním přenosem traumatu a stále přesněji popisují, jak funguje. Nejvíce podle nich rozhoduje každodenní blízkost mezi matkou a dítětem.

Duchové, kteří obývají dětský pokoj

Pojem duchové v dětském pokoji zavedla badatelka Fraibergová už v roce 1980. Popsala jím nezpracované trauma rodiče, které se usadí ve vztahu k dítěti a začne řídit, jak se k němu chová. Nepřenáší se dědičně, ale v každodenním kontaktu. V tom, jak matka reaguje na pláč, kdy se rozzáří a kdy odvrátí pohled.

Berlínská studie z roku 2021 ukázala tvrdé jádro věci. Matky, které přežily válku a pronásledování, jsou ve větším riziku, že v kontaktu s miminkem projeví menší citlivost než matky bez této zkušenosti. Dítě to ohrožuje poruchou vazby a zpožděním ve vývoji. Duch minulosti tak dostává novou oběť, která sama nikdy nic zlého nezažila.

Matka Amira a její syn

Enis se narodil předčasně a ve dvou a půl letech téměř nemluvil. Jeho matka Amira ho místo objetí zaměstnávala procvičováním, které pro něj bylo v jeho věku už příliš těžké. Přála si jeho úspěch, náskok, rychlý pokrok. V té snaze se skrývala bezradnost, jak se se synem citově spojit.

Amira přišla za manželem do Německa v roce 2017 a brzy otěhotněla. Pocházela ze Sýrie, kde zůstali její rodiče i dva bratři. Do skupiny vstoupila s přáním, aby si Enis hrál s dětmi a rychle se rozvíjel. Mezi matkou a synem proudilo málo citu. Enis se hýbal opatrně, prostor kolem sebe zkoumal jen zřídka a skoro nevyhledával jiné děti. Vedoucí skupin pochopily, že Amira svou náročností dohání vlastní ztráty, úzkost o rodinu v Sýrii i sen být do třiceti lepší verzí sebe sama.