Dítě přijde ze školy a hned spustí, že učitel je zaujatý a spolužáci také. Za jeho neúspěchy prý může kdekdo, sebereflexe se ale nekoná. Nepřátelská atribuce, jak tomu říká psychologie, přitom nezačíná ve škole, ale mnohem blíž, v rodině.
Tuto scénu důvěrně zná spousta rodičů. Dítě se vrátí ze školy, praští batohem o zem a spustí, že ho učitelka nesnáší, kluci ve třídě se proti němu spikli a ta pětka je nespravedlivá. Rodič horlivě přikyvuje a večer sepisuje ostrý vzkaz třídní. Že by kousek viny ležel i na tom dítěti, to v celém příběhu nezazní ani náhodou. Přesně tomuhle sklonu vidět kolem sebe samé nepřátele se říká nepřátelská atribuce. Začíná to přitom doma, u výchovy.
Dítě s takovým nastavením si i úplně obyčejnou situaci přebere jako útok. Stačí, aby do něj někdo omylem strčil na chodbě, a udělá z toho útok na svou osobu. Kamarád se nezasmál jeho vtipu před ostatními, takže mu určitě závidí jeho oblíbenost. Těžký test znamená, že ho učitel chce potopit. Nejde přitom o vědomé lhaní ani o naschvály.
Dotyčné dítě svět opravdu takhle vidí, protože mu ho překresluje jakýsi vnitřní filtr. Sebeklidnější vysvětlování se v takové chvíli mine účinkem, protože k dítěti se pouhými argumenty nedostanete.
Odkud se ten pokřivený filtr bere, nedávno zkoumali psychologové z Varšavy. V roce 2025 se ptali bezmála tří set dospívajících, jak doma vnímají své rodiče a nakolik kolem sebe cítí nepřátelství. To, co jim vyšlo, boří jednoduché škatulky.
Ke stejnému konci totiž vedou dva naprosto opačné způsoby výchovy dítěte. Na jedné straně stojí tvrdost, tedy věčná kritika a tresty. Na druhé dusivá péče, kdy rodič dítě nenechá ani nadechnout a všechno mu zařídí sám. Přísnost i přehnaná ochrana kupodivu ústí v jedno a totéž.
Nejzajímavější je ovšem to, co obě cesty spojuje. Tím tichým mostem bývá křehké, vratké sebevědomí. Slovo sebevědomí tady neznamená nafoukanost, spíš pravý opak. Řeč je o dětech, které se uvnitř cítí nejisté, snadno se stydí a lidem kolem sebe pořádně nevěří.
Když někoho pořád káráte, nebo mu naopak neustále zametáte cestičku, snadno v něm vypěstujete pocit, že s ním něco není v pořádku. Ten tichý stud se pak převléká do útoku. Kdo se bojí dalšího ponížení, radši rovnou počítá s nejhorším, než aby ho někdo zaskočil. Navenek to vypadá jako drzost, uvnitř je to obyčejná bolístka.
Výsledky navíc zaskočí ještě v jedné věci. Vina se odjakživa hází hlavně na matky, jenže tady vážila výchova táty úplně stejně. U přehnané ochrany vážil vliv táty úplně stejně jako u mámy, ne-li o kousek víc. Cesta přes stud a nejistotu zase o kousek víc vedla přes matky. Dítěti tedy brýle na svět nasazují oba rodiče společně, každý trochu po svém.
Tady čísla končí a začíná obyčejná domácí zkušenost. Připomeňme, že řeč je jen o souvislostech, ne o jasné příčině, a měřilo se hlavně to, jak dítě rodiče vnímá. I tak se nabízí jedna nenápadná past. Když dítě přinese domů verzi o zlém světě a rodič ji bez mrknutí převezme a rozšíří, utvrdí ho v tom, že svět je opravdu proti němu.
Hranice mezi oporou a přitakáváním přitom bývá tenoučká. Být dítěti nablízku v jeho pocitech pomáhá, kývat na jeho pokřivený obraz světa ho ale jen utvrzuje v křivdě.
Jestli pod drzostí bublá obyčejný stud a nejistota, samotné hubování za neúctu mine účinek. Mnohem více zmůže to druhé, tedy dodávat dítěti jistotu a ubírat úzkost, ze které ten nepřátelský filtr roste.
Nejlépe to funguje, když do toho jdou oba rodiče se stejnou vervou a staví na vřelém, klidném vztahu, nicméně s jasně nastavenými hranicemi, aby rodič nadále byl rodičem, a ne jen kamarádem. Věčná ukřivděnost totiž často není známkou zkaženého charakteru a špatné výchovy. Bývá spíše tichým voláním po bezpečí, které umí dát právě domov.
Zdroje: Autorský text, studie: Bodecka-Zych, M., Nowakowska, I., Sarzyńska, K., & Kuczyńska, A. (2025). How do parental rearing behaviors relate to hostile attributions manifested by adolescents? The mediating role of narcissistic vulnerability.
