Na Plejády se dívali Homér, staří Slované i dávní Mayové a dodnes je bez potíží najdeme i nad osvětleným městem. Koncem října se k této hvězdokupě v souhvězdí Býka přiblíží Měsíc krátce po úplňku natolik, že během noci zakryje i několik jejích hvězd.
V říjnu se po setmění už pořádně ochladí, takže za hvězdami se chodí spíš v bundě a s čepicí na hlavě. Přesto se právě teď vyplatí vydržet venku o chvilku déle. Na obloze zase svítí malý chomáček modravých hvězd, který snadno najdete i bez astronomických znalostí. Jmenují se Plejády a koncem měsíce přes ně přejde Měsíc, což je pohled, kvůli kterému se dá klidně jednou ponocovat.
Do kalendáře si poznamenejte 28. října. Měsíc bude krátce po úplňku a jeho cesta po obloze povede přímo skrz Plejády v souhvězdí Býka. Ve druhé polovině noci se za jeho okrajem postupně ztratí hvězdy Taygeta, Celaeno, Asterope a Maia. Každá z nich chvíli klidně svítí a pak během okamžiku zmizí, jako by ji někdo zhasl.
Plejády to mají k Měsíci blízko, aspoň při pohledu ze Země. Leží těsně vedle pomyslné dráhy, po které se po obloze pohybuje Slunce i planety, a proto přes ně Měsíc přechází docela pravidelně. Při takovém setkání si teprve uvědomíte, jak velký Měsíc na obloze ve skutečnosti je. Dokáže totiž zakrýt skoro celou hvězdokupu.
Na jejich hledání nepotřebujete hvězdnou mapu ani dalekohled. Hledejte v souhvězdí Býka hrstku namodralých teček nahloučených u sebe, které dohromady trochu připomínají malý vozík. Z města jich obvykle uvidíte pět, nanejvýš sedm. Kdo se vypraví za město, kam nedosvítí lampy, může jich napočítat i dvanáct. Dřív se podle toho dokonce zkoušelo, jak dobře kdo vidí.
Na vesmírné poměry jsou Plejády úplná mláďata. Vznikly zhruba před 112 miliony let a od nás jsou vzdálené asi 440 světelných let. Pohromadě ovšem nezůstanou napořád, za nějakou čtvrtmiliardu let se jejich hvězdy rozptýlí po celé galaxii. Do té doby je ale budeme mít nad hlavou každý podzim a zimu, na večerní obloze se ukazují zhruba od poloviny podzimu až do začátku jara.
Pokud máte doma obyčejný dvojitý dalekohled, kterému se říká triedr, rozhodně ho vezměte s sebou. Místo pár světýlek v něm najednou uvidíte desítky hvězd a u některých zjistíte, že se skládají ze dvou i více hvězd těsně u sebe. Nejvíce si ho ale užijete při samotném zákrytu, protože v něm krásně uvidíte, jak se okraj Měsíce pomalu sune k další hvězdě, až ji nakonec úplně schová.
S velkým hvězdářským dalekohledem to tentokrát taková výhra není. Při silném zvětšení se celá hvězdokupa do zorného pole nevejde a z celkového pohledu zbude jen malý výřez. Na fotkách s dlouhou expozicí se zase kolem hvězd objeví jemný modrý opar. Jde o oblak prachu, od kterého se odráží jejich světlo, a hvězdokupa pak vypadá jako zahalená do mlhy.
Plejády znali už staří Řekové a podle jejich bájí šlo o sedm sester, dcer Atlanta. Zmiňuje se o nich Homér ve svých eposech a nejspíš právě je zachycuje i slavný disk z Nebry. Bronzový kotouč s vyobrazením oblohy je starý zhruba tři a půl tisíce let a našli ho v Německu. Do Plejád ale hleděli i na druhém konci světa, Mayové k nim natáčeli své první observatoře a považovali je za místo, odkud pocházejí.
Česky jim říkáme Kuřátka a podobné jméno mají i v ostatních slovanských jazycích. Naši předkové v nich viděli slepici, která kolem sebe drží hejno kuřat. Japonci jim říkají Subaru, a kdo jezdí autem této značky, má Plejády přímo ve znaku. Logo totiž tvoří pět menších hvězdiček kolem jedné větší. Jana Nerudu Plejády inspirovaly k jedné z jeho Písní kosmických.
Na pozorování nepotřebujete žádnou zvláštní výbavu, stačí se teple obléct a najít místo, odkud je vidět kus volné oblohy. Budík si nastavte na druhou polovinu noci, uvařte si čaj do termosky a přibalte deku. Když nebude zataženo, budete svědky malé noční podívané, o které ráno můžete vyprávět u kávy. Na stejné hvězdy se dívali už naši prapředkové, a to je na celé věci možná to nejhezčí.
Zdroje: Autorský text, Astronomický ústav AV ČR, Wikipedie
