Bratrancovi bylo dvacet a vlasy měl téměř celé stříbrné. Hezké, výrazné, jeho. Okolí ale vidělo problém. Co se tehdy dělo, není historka o vkusu. Je to učebnicový příklad ageismu, který společnost páchá na každém, kdo vypadá jinak, než norma velí.
Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Bratranec stál na zahradě, sluníčko si hrálo v jeho stříbrných vlasech a někdo se nad tím pozastavil. Pohled, pauza, pak komentář. Ne zlý, ale automatický, jako by mozek jednoduše přiřadil visačku a šel dál.
Bratranec nevypadal unaveně ani staře. Vypadal prostě jinak, než se od dvacetiletého kluka očekávalo. To samo stačilo. Šediny nikdy nebyly jen o barvě vlasů. Jsou to sociální signály, které okolí čte dřív, než stihnete říct jediné slovo.
Jakmile si žena neobarví vlasy včas, verdikt přichází sám od sebe. Nestará se o sebe. Vzdala to. Nikdo se neptá, jestli se rozhodla přestat bojovat a nechat věci na přírodě. Nikdo nezváží, že za tím rozhodnutím může stát víc sebevědomí než za půl roku pravidelného barvení. Tahle zkratka není zlomyslnost. Je to reflex. Právě proto je tak nebezpečná.
Socioložka Lucie Vidovićová z Masarykovy univerzity popsala ve výzkumu z roku 2008 mechanismus, který za tím stojí. Ageismus nefunguje jako vědomé odsouzení, ale jako ideologie, soubor předpokladů přisuzujících vlastnosti podle vzhledu dřív, než se stačíme zamyslet.
V naší rodině jsou šediny běžným stavem od velmi mladého věku. Mně samotné vyrostlo pár stříbrných vlásků už v pubertě, ze strachu jsem je netrhala a nechala je žít. Bratranci takové štěstí neměli. Stříbrovlasí byli klidně ve dvaceti a okolí je za to trestalo pohledem i slovem.
Ageismus se běžně spojuje s důchody a vráskami po sedmdesátce. Dopadne ale na každého, kdo nese vizuální znak přiřazený jinému věku. Nezáleží, kolik vám je. Záleží, jestli váš vzhled odpovídá tomu, co si okolí nalinkovalo jako normu. Šediny ve dvaceti tu hranici překračují stejně účinně jako vrásky ve třiceti.
Stejné vlasy, úplně jiný příběh. Když šediví muž okolo čtyřicítky a výše, mluví se o zralosti a autoritě. Když šediví žena, mluví se o zanedbanosti. Odborníci tento jev popisují přinejmenším od sedmdesátých let a dali mu název double standard of aging.
Ženská hodnota byla historicky svázána s mládím mnohem těsněji než hodnota mužská. Stárnutí ženy proto okolí čte jako ztrátu, stárnutí muže jako zisk. On šediví a je to zajímavé. Ona šediví a je to problém.
Tenhle příklad nestárne. Výzkum analyzoval dámský magazín cílený přímo na zralejší čtenářky. V rubrice věnované tomu, co není sexy, stálo na seznamu jedno slovní spojení. Šedivé vlasy.
Časopis pro ženy, které šediny reálně mají, jim zároveň sděloval, že je mít nemají. Kult mládí nefunguje jako zákon, funguje jako tiché nastavení, které si nosíme v hlavě, aniž bychom věděli, odkdy tam je.
Čím dál víc žen se přestává barvit. Vidím je kolem sebe a musím uznat, že jim to sekne. Jsou šik, sebevědomé, samy sebou. Procházejí životem s přirozenou stříbrnou kšticí a nepotřebují k tomu ničí souhlas.
Silver hair není trend z Instagramu, i když tam samozřejmě taky je. Je to postoj. Každý postoj zpochybňující zavedenou normu má svou cenu. Přichází s pohledy, komentáři, s tou automatickou větou o zanedbanosti, která padne dřív, než si ji kdokoli stihne rozmyslet.
Barvit si vlasy není špatně. Je to radost, rituál, výraz identity pro spoustu žen, které to dělají proto, že chtějí, ne proto, že musí. Tohle si zaslouží být řečeno nahlas. Rozdíl je mezi volbou a tlakem. Mezi tím, co děláme proto, že nás to baví, a tím, co děláme ze strachu z cizího pohledu.
Dokud žena se šedinami automaticky dostane nálepku zanedbanosti, zatímco muž se stejnými vlasy dostane nálepku zralosti, svobodná volba to není. Je to iluze výběru s jednou přijatelnou odpovědí.
Bratranec nakonec přestal svůj vzhled omlouvat. Kluci kolem něj časem začali mít kouty nebo holé hlavy, on si zachoval svou stříbrnou korunu téměř beze změny. Tohle malé vykoupení mu po těch letech trochu ulevilo.
Vždy záleží na vašem názoru a odhodlání. Stříbrná kštice není důvod ke studu, je to důvod ke spokojenosti se sebou samým.
Zdroje: Autorský text, Vidovićová, L. (2008). Stárnutí, věk a diskriminace - nové souvislosti. Masarykova univerzita. ISBN 978-80-210-4627-6.
