Moderní osamělost neznamená, že nemáte přátele. Objeví se i uprostřed velké kanceláře nebo přeplněného metra, potichu a bez jakéhokoli varování. Vědci ale zjistili, že to, co nás ve skutečnosti drží každý den nad vodou, je jednoduché a překvapivě snadné.
Stojíte ve frontě v supermarketu, kolem vás proudí desítky tváří, telefon vibruje zprávami. Přesto máte ten divný pocit, že jste nějak mimo. Jako by mezi vámi a zbytkem světa visela tenká průhledná stěna. Tohle není přecitlivělost ani slabost. Jde o jeden z nejrozšířenějších pocitů současnosti, který zasahuje 35 až 45 % dospělých bez ohledu na věk nebo životní situaci. Po pandemii tato čísla rostou ještě dál.
Spousta z nás si pod slovem osamělost vybaví ticho a čtyři stěny. Jenže ona funguje jinak. Klidně se usadí uprostřed kanceláře plné hlučných kolegů, na rodinném obědě nebo na večírku, kde vám nikdo nechybí. Nejde o počet tváří kolem vás, jde o to, jestli máte pocit, že někam patříte. Jenže tenhle typ osamělosti bývá nejtěžší rozpoznat i pro toho, kdo jej prožívá.
Ze sledování 123 dospělých respondentů vyplynulo, že pocit osamění na střední úrovni zažívá až 48 procent z nich a dalších 15 procent na úrovni vysoké. Tahle čísla pocházejí z běžné populace, ne z prostředí klinik. Za každým takovým číslem stojí někdo, kdo navenek vypadá naprosto v pohodě. Osamělost se dobře maskuje.
Ze sledování také vyplynulo, že 90 procent dotázaných komunikuje každý týden s někým mimo okruh přátel a rodiny. Pokladní, soused na chodbě, kolega od vedlejšího stolu, řidič autobusu. U většiny z nich jde o čtyři kontakty týdně. Jenže většina z nás tyhle výměny ani nevnímá jako součást sociálního života.
Přitom právě tyhle letmé kontakty mají na náladu překvapivě silný efekt. Pár vět s cizím člověkem dokáže někdy víc než dlouhý večer u telefonu. Jenže tohle zdaleka neplatí pro všechny stejně.
Pro část z nás stejný kontakt náladu nezlepší, naopak ji zhorší. Celých 35 % dotázaných přiznalo, že po setkání s někým ze svého okolí odchází s horší náladou, než přišlo.
Čím silnější pocit osamění někdo nese, tím větší je šance, že ho zdánlivě nevinná výměna slov zasáhne negativně. Příjemné pocity po kontaktu u takových lidí rychleji vyprchají, zatímco ty nepříjemné přetrvávají výrazně déle. Mozek nastavený dlouhodobou osamělostí je zkrátka ostražitější a rychleji vyhodnotí situaci jako hrozbu.
Strach z toho, co si o vás druzí myslí, nebo napětí při pouhé představě krátkého rozhovoru s cizím člověkem, to se ukázalo jako ještě silnější faktor než osamělost samotná. V běžném životě to pak vypadá tak, že raději zvolíte ticho, přestože by pár slov mohlo pomoct. Spousta z nás to zná, jen to takhle nenazývá.
Když je míra takové úzkosti vysoká, osamělost přestává hrát výraznější roli. Pohltí ji a stane se jediným motorem nepříjemných reakcí po kontaktu. Naopak při nižší míře úzkosti osamělost riziko negativního zážitku výrazně zvyšuje. Oba stavy se prolínají a komunikaci s okolím komplikují daleko víc, než by se zdálo.
Pokladní, pošťák, soused, se kterým si občas prohodíte pár vět u výtahu. Tahle jména nejsou ve vašem telefonu a pravděpodobně tam nikdy nebudou. Přesto tvoří část sítě vztahů, na které záleží víc, než si většina z nás připouští. Spousta z nás tyhle vazby podceňuje nebo si jejich vliv vůbec neuvědomuje.
Kdo zápasí s hlubší osamělostí nebo se obává kontaktu s okolím, tomu nestačí se jen vrhnout do konverzace a doufat v nejlepší. Důležité je nejprve si ujasnit, co od takových setkání čekáme a co si z nich odnášíme. Krátká věta s pokladní nebo jen úsměv mohou být začátkem něčeho, co se časem opravdu počítá.
Zdroje: Autorský text, studie: Federman, E. J., Drebing, C. E., & Graham, J. E. (2024). The Impact of Loneliness and Social Anxiety on Casual Social Contacts.
