Rakovina v terminálním stadiu přináší víc než bolest a únavu. Japonský tým pravidelně navštěvoval umírající pacienty a naslouchal jim, dokud mohli mluvit. To, co říkali, se od sebe překvapivě nelišilo a díky tomu můžeme nahlédnout do jejich mysli.
Japonský tým se pravidelně vracel za jedenácti lidmi v pokročilé fázi rakoviny, kteří dožívali doma nebo na specializovaných paliativních lůžkách, a nechával je mluvit o tom, na co myslí a co je trápí. Z těchto setkání vyplynulo pět věcí, které se v jejich myšlenkách vracely bez ohledu na věk nebo typ nádoru.
Jedním z prvních zápasů, které terminálně nemocní popisují, je otázka viny a smyslu. Ptají se, proč se to stalo právě jim, co udělali špatně, zda za to mohly jejich volby nebo vztahy, nebo prostě smůla. Tato otázka nenechá v klidu téměř nikoho, přestože na ni nelze odpovědět.
Jedna z pacientek se vracela k těžkému manželství, ke ztrátám a zklamáním a říkala si, proč zrovna ona, proč ji osud takhle zradil. Pak ale popisovala, jak zjistila, že brečením nic nezmění, a dodávala, že potkala skvělé sestry a pečovatele, které by bez nemoci nikdy nepoznala.
V japonštině na to mají konkrétní výraz „šóganai”, přibližně to znamená „nedá se nic dělat” nebo „musím to přijmout”. Nese v sobě odevzdání i určitou formu klidu, vědomé rozhodnutí nepotápět se v tom, co změnit nelze.
Velká část myšlenek nemocných se soustředí na vědomí blížící se smrti. Cítí, jak jejich těla den za dnem slábnou, jak ubývají síly a jak věci, které dělali bez přemýšlení, najednou vyžadují pomoc druhých. Nádory rostou, protože aktivní léčba skončila, a tuto realitu nelze ignorovat. Strach ze samotné smrti a z procesu umírání je přítomný téměř neustále, ale nemocní ho zpracovávají tím, že si připomínají, že každý život je konečný a jejich případ není výjimkou.
Jedna z žen popisovala, jak se pohybovala mezi přijetím a odmítnutím, říkala si, že se nedá nic dělat, ale vzápětí si uvědomila, že se umřít bojí a nechce zemřít. Toto kývání mezi odevzdáním a touhou žít se vrací až do samého konce.
Když se nemocní stávají závislými na každodenní pomoci, přibývají těžkosti jiného druhu. Zatěžují ostatní, svým přežíváním komplikují životy těch, které milují, a s tím se vyrovnávají každý den. Jedna pacientka popsala, jak její manžel musel najednou přebírat role, na které nebyl připraven, jak vyměňoval pleny a pomáhal s jídlem, a jak sledovala jeho narůstající frustraci a cítila se provinile za to, že vůbec žije. Postupem času si začala říkat, že to přijmout musí, protože deprese situaci nezlepší a nikdo ji z toho nesvobodí.
Tatáž žena ale v té samé chvíli myslela na rodiče a na to, jak těžce by nesli její smrt, a právě v tom nacházela důvod pokračovat. Žít jako zátěž pro manžela, ale zároveň jako záchrana pro své rodiče. V tomto napětí se odehrávala velká část posledních týdnů.
Nemocní na lůžkách, kteří by raději zemřeli doma, ale okolnosti to neumožnily, zažívají ještě jeden druh těžkostí. Cítí se osamělí, touží po návštěvách a zároveň si sami sobě vysvětlují, proč rodina nepřijíždí tak často, jak by chtěli.
Jedna pacientka čekala celý týden na svého syna, který byl jako učitel velmi zaneprázdněný. Snažila se ho pochopit, protože má práci a musí živit svou rodinu. Monotónní ležení na lůžku, čekání a prázdnota bez návštěv jsou věci, o kterých se v diskusi o umírání mluví jen zřídka.
Osamělost na lůžku intenzivněji doléhá na ty, ke kterým rodina přijíždí málo nebo vůbec, a sestry jsou v tu chvíli jedinými lidmi, kteří jsou přítomni každý den.
Nemocní se v hlavách vracejí k celému svému dosavadnímu životu, přemítají, co udělali dobře a co ne, a snaží se to, co teď zažívají, nějak zasadit do všeho, co bylo. Část z nich nachází oporu ve víře nebo v buddhistickém pojetí osudu, jiní nevěří v nic konkrétního, ale přicházejí na podobnou věc, totiž že bránit se tomu, co přichází, nemá smysl.
Jeden z mužů mluvil o tom, že se cítí jako napůl zabitý had, a říkal, že by raději zemřel rychle, jenže příroda si dělá, co chce, a s tím se nedá nic dělat. Dodával, že je to jako vodopád, ke kterému se nezadržitelně blíží a odkud není úniku.
Sestry a pečovatelé, kteří jsou u všeho přítomni každý den, mají v těchto týdnech roli, kterou nikdo jiný nezastoupí. Za tím zdánlivě rezignovaným „nedá se nic dělat” se skrývá snaha udržet se nad vodou, a to, že to někdo slyší a bere vážně, může být v posledních dnech víc, než si umíme připustit.
Zdroje: Autorský text, Studie: Kyota, A., & Kanda, K. (2019). How to come to terms with facing death: A qualitative study examining the experiences of patients with terminal cancer. PMID: 30947725
