Únava bez zjevné příčiny, špatná nálada po každém setkání a pocit, že jste někomu neustále dlužni, to nejsou vaše výmysly. Některé vztahy nás totiž stojí víc energie, než si sami připouštíme, a tělo to ví dřív než hlava.
Spousta z nás si myslí, že se vyčerpání řeší spánkem nebo dovolenou, ale pravda je, že někdy za únavou nestojí přepracování ani špatná životospráva. Stojí za ní konkrétní vztah, nebo rovnou několik, které fungují trochu jinak, než by měly.
Z každého setkání odcházíte s pocitem, jako byste tam nechali část sebe, a přitom si nedokážete vysvětlit proč. Za tím pocitem přitom většinou nestojí žádná velká událost, ale konkrétní člověk, který se prostě nenaučil čerpat energii odjinud než od ostatních. Smutné na tom je, že si tito lidé většinou vůbec neuvědomují, co svým jednáním páchají na druhých.
Tito lidé bývají přitažliví, pozorní a mají dar navodit pocit, že vám opravdu rozumí. V práci to může být kolega, který vás hned vezme pod svá křídla, v osobním životě někdo, s kým si připadáte výjimečně. Teprve časem se ukáže, že vztah funguje převážně jedním směrem a vy z každého setkání odcházíte unavenější, než jste přišli.
Ať naznačíte cokoliv, požadavky pokračují dál. Kolega vás žádá o pomoc, i když mu vysvětlíte, že máte plné ruce práce, doma partner nebo kamarád ignoruje vaše potřeby a pokračuje po svém. Výsledek je vždy stejný, vaše hranice se prostě neberou vážně.
Vždy se jim děje něco špatného, okolí je nespravedlivé, svět jim nepřeje. V práci to bývá kolega, který si stěžuje na všechno kolem, ale nikdy nenabídne řešení. Doma přítel nebo člen rodiny, jehož problémy jsou vždy větší než vaše. , ze které není úniku, protože potřeby na druhé straně jsou nekonečné.
Co situace, to problém. Každý rozhovor sklouzne k záchranné akci. V kanceláři jsou e-maily plné naléhavosti a porady nestačí. U přátel nebo partnerů se i plánování výletu promění v drama. Přitom si v klidu vzpomenete, že to tak nemusí být.
Dohodnete se na konkrétní věci, datu i provedení, ale když dojde na lámání chleba, najednou to tak nebylo a vy si vymýšlíte. Kamarád, který slíbí, že přijde, a pak se prostě neukáže. Kolega, co přikývne a pak se tváří, že o ničem neví. Po čase přestanete věřit jejich slovům, ale stejně vás to pokaždé překvapí.
„Nevím, jak to zvládnu bez tebe” nebo „kdyby ti na mně opravdu záleželo, udělal/a bys to”. Nadřízený, který vám dává najevo, že bez vašeho přesčasu to firma nezvládne, nebo rodič, který vaše odmítnutí bere jako osobní zradu. U citlivých lidí tyto věty fungují spolehlivě, protože strach ze zklamání druhého bývá silnější než vlastní potřeby.
Zpětná vazba, která není konstruktivní, ale vždy trochu ponižující. Partner nebo člen rodiny, u kterého máte pocit, že mu nikdy nestačíte a selháváte, protože bude zklamaný. Po čase strávíte víc energie dokazováním své hodnoty než čímkoliv jiným.
Sdílíte dobrý výsledek a kolega okamžitě přejde ke svému úspěchu. Svěříte se kamarádovi s radostí a ten vás za chvilku překřičí svým skvělým příběhem či úspěchem. Opravdový vzájemný zájem tam prostě chybí a vy to po čase přestanete i zkoušet.
Před ranní poradou se předem nervujete z reakce kolegy, doma dokola přehráváte rozhovor s kamarádem. Věnujete jim svou mentální kapacitu úplně stejně jako při osobním kontaktu, i když jste sami doma na gauči.
Jakmile si uvědomíte, že určitý člověk ve vašem okolí, ať jde o kolegu, kamaráda, nebo někoho z rodiny, vám bere víc, než dává, a že se to v dohledné době nezmění, omezte setkávání. Nastavit jiný způsob komunikace nebo přestat být k dispozici na zavolanou není chladnost ani sobectví. V rodině to bývá nejbolestnější, ale i tam platí, že máte právo na svůj prostor.
Zdroje: Autorský text, Flowee, Harper’s Bazaar, Healthline
