Strach z budoucnosti už dávno není výsadou dospělých. Čím dál více dětí a teenagerů prožívá tíhu klimatické krize jako osobní, každodenní břemeno. Říká se tomu „eco-anxiety“ a její dopady jsou hlubší, než si většina rodičů připouští.
Jedenáctiletý chlapec z Kanady to jednou vyjádřil tak přesně, až to zamrazí. Řekl, že starým lidem je dnes sedmdesát a za třicet let tu nebudou. Ale on bude. On to celé uvidí. Přesně takhle to spousta dětí cítí, jen to většinou nahlas neřeknou.
Malé děti se povodní a veder ještě příliš nebojí. Kolem jedenáctého roku se ale něco zásadně mění. Spolu s tím, jak děti začínají chápat budoucnost jako něco reálného, přichází i úzkost z toho, jak ta budoucnost může vypadat. S každým rokem na intenzitě přibývá.
Nejvíce to doléhá na mladé ve věku zhruba 24 až 29 let. Teenageři kolem šestnácti jsou na tom výrazně hůře než děti o pět let mladší. Starší adolescenti to prožívají intenzivněji, jako přirozenou reakci na svět, který se mění rychleji, než stačí vstřebat.
Dramatické záběry z povodní, ale i jiných katastrof. Titulek o dalším teplotním rekordu. Pak video o vymírání korálových útesů a různých druhů zvířat. Sociální sítě zásobují mladé nekončícím proudem klimatických zpráv, většinou bez jakékoli naděje na konci. Spousta teenagerů popisuje, že po hodině na telefonu cítí vinu, stud a naprostou bezmoc.
Jenže odejít ze sítí také není řešení. Stejné platformy fungují jako jediný prostor, kde mladí nacházejí komunitu a pocit, že v tom nejsou sami. Algoritmy na jednu stranu úzkost rozdmýchávají, na druhou stranu ji pomáhají sdílet. Tahle smyčka nemá jednoduché východisko.
Norský výzkum zahrnující přes 128 000 teenagerů ukázal výrazný rozdíl. Silnou klimatickou úzkost prožívalo 14 % dívek, u chlapců to bylo 7 %. Téměř třetina chlapců se o klima vůbec nestrachovala, zatímco u dívek to bylo jen deset procent.
Za tím číselným rozdílem se skrývá něco hlubšího. Dívky a mladé ženy na sebe přebírají větší emoční zodpovědnost za stav světa. Cítí tlak nejen se bát, ale také jednat, měnit věci, zachraňovat. Toto se opakuje napříč různými kulturami, od Norska přes Keňu až po Nový Zéland.
Tohle možná překvapí. Klimatická úzkost netrápí nejvíce děti z chudých nebo nejvíce ohrožených oblastí. Trápí především ty, které mají přístup k informacím. Děti ze vzdělanějších rodin, ze škol, kde se o klimatu mluví, z domácností, kde rodiče sledují zprávy a diskutují o světě. Osobně musím dodat ještě to, že to vnímám u rodin, které jsou věřící. Pečlivěji řeší to, jak se chovají k věcem, a nevyhodí jen tak něco. Nicméně zpět k bohatším rodinám.
Větší informovanost přináší větší strach. Brazilský výzkum to popsal výstižně slovy samotných dětí. Chudé rodiny často nemají přístup k informacím, natož čas nebo prostředky na to, aby řešily klimatický aktivismus. Paradoxně tak žijí s menší úzkostí, ale s větším reálným ohrožením.
Jedna z nejbolestivějších věcí, které výzkumy opakovaně zachytily, nesouvisí přímo s přírodou. Týká se důvěry, přesněji řečeno její naprosté absence. Mladí po celém světě shodně říkají, že dospělí, politici a instituce vědí moc dobře, co se děje. Přesto nedělají dost.
Tento pocit mezigenerační zrady, že starší generace nechávají mladým rozbitý svět, je jednou z nejsilnějších složek klimatické úzkosti vůbec. Spousta dětí s ní chodí do školy a usíná večer v posteli.
Klimatická úzkost nemusí být jen destruktivní silou. Přiměřená míra strachu může fungovat jako hnací motor. Mladí, kteří svůj strach dokážou přetavit v akci, ať jde o klimatické hnutí, komunitní projekty, nebo jen otevřený rozhovor doma u stolu, zvládají úzkost prokazatelně lépe.
Klíčem tedy není strach potlačovat nebo zlehčovat, ale dát mu prostor a směr. To je to, co skutečně pomáhá. Děti, které cítí, že jejich hlas někdo slyší a že mohou něco změnit, nesou tíhu světa o poznání lépe.
Zdroje: Autorský text, studie: Niedzwiedz, C. L., Kankawale, S. M., & Katikireddi, S. V. (2025). A systematic review of social, political and geographic factors associated with eco-anxiety in children and young people.
