Sardinie láká na moře, slunce a pohodu, to ví každý. Málokdo ale čeká, že na pláži narazí na společnost, která tam odpočívá odjakživa a má na to větší právo než turisté. Jenže kousek od pláže stojí za pozornost ještě větší zajímavost.
Pláž Berchida na východě Sardinie patří k těm, které vypadají jako z katalogu na dovolenou. Bílý písek, tyrkysové moře, naprosté ticho. Po chvíli si ale všimnete něčeho, co do téhle scenérie nezapadá. Kousek od vody odpočívá kráva, klidně leží v písku a barvou s ním téměř splývá.
Pro turisty zvyklé na zavřené pastviny nebo kravíny je to nečekaný zážitek, pro místní stáda je to odjakživa běžný den.
Za pláží Berchida, poblíž Siniscoly, leží rybník, kolem kterého žije spousta zvěře, napájený stejnojmennou řekou. Stačí pár kroků do vnitrozemí a moře vystřídá úplně jiný příběh. Stojí tu zbytky dvou nuragů, Conca Umosa a Paule 'e Luca, společně s pozůstatky středověké vesnice Rempellos. Tahle místa nejsou turisty přehlcená, a možná právě proto si zachovala atmosféru, kterou na známějších památkách už dávno nenajdete. Podobné kamenné věže najdete po celém ostrově, je jich asi 7 000.
Žádný cement ani jiná pojiva. Stavitelé spoléhali jen na vlastní ruce a přesně opracovaný kámen, který na sebe vrstvili tak pečlivě, že stavby přečkaly tisíciletí beze stopy malty. Uvnitř se skrývala jedna nebo víc komor s falešnou klenbou, u větších staveb i několik pater. Kolem centrální věže časem vyrostla celá vesnice s domy, uličkami a životem, který si dnes lze jen těžko představit.
Nejznámější ukázkou je Su Nuraxi di Barumini ve vnitrozemí jižní Sardinie. Z výšky vypadá jako rozlehlý labyrint vzniklý spojením čtyř věží, nádvoří a opevnění.
Giovanni Lilliu na něj narazil v roce 1950 a vykopávky mu zabraly dalších sedm let. Trvalo ale ještě čtyřicet let, než se Su Nuraxi dostal na seznam světového dědictví UNESCO. Stojí tu jako jeden z mála hmotných důkazů civilizace, která na Sardinii žila od 18. století př. n. l. až do 2. století n. l.
Společnost, která ho postavila, měla jasně rozdělené role: vůdci, válečníci a postavy spojené s kultem vody. Bronzové sošky z vykopávek navíc ukazují, že matka měla stejné postavení jako muž, což na tehdejší dobu nebylo vůbec běžné.
Konec střední doby bronzové znamenal pro nuragskou civilizaci zlatá léta. Lodě plnily obchodní cesty směrem k Mykénám, Krétě, Kypru i Pyrenejskému poloostrovu, podle nálezů snad až do Švédska. Na palubách se vezla měď a olovo, suroviny, po kterých byla poptávka po celém tehdejším světě. Obchod přinášel bohatství, ale i nové kontakty, nové vlivy, nové zvyky.
Jenže žádná sláva netrvá věčně. Kolem roku 500 př. n. l. si na Sardinii začalo dělat zálusk Kartágo a hledat tu nové obchodní cesty. Po první punské válce v roce 238 př. n. l. ostrov ovládl Řím. Civilizace, která stavěla věže na tisíciletí dopředu, se postupně rozplynula v dějinách a po jejích lidech zůstali jen kamenní svědkové roztroušení po celém ostrově.
Pokud na cestách narazíte na název Berchidda, nepleťte si ho s pláží Berchida. Jde o vesnici ve vnitrozemí, v oblasti Gallura na severu ostrova, vzdálenou od pláže přes celý ostrov. Kolem 15. srpna tu probíhá jazzový festival Time in Jazz, který založil trumpetista Paolo Fresu, rodák z Berchiddy. Koncerty se odehrávají i venku, v zahradách a u starých kostelů, kde hudbu doprovází jen ticho přírody.
Nedaleko stojí zbytky hradu Montacuto z 11. století, o který se kdysi přetahovaly Pisa i Janov, než skončil pod katalánskou správou. V okolí se navíc pěstuje Vermentino di Gallura, jediné sardinské víno s označením DOCG, a v místních hospůdkách k němu servírují ovčí sýr pecorino nebo plněné těstoviny podle starých rodinných receptů.
Pláž s kravami, tisíce let staré věže, jazz v horách. Sardinie nabízí mnohem víc než jen moře a sluníčko. Stačí se na chvíli zastavit, rozhlédnout se kolem sebe a ostrov vám ukáže místa a příběhy, které stojí za váš čas a objevení.
Zdroje: Autorský text, Wikipedie, Sardegna Turismo, Koktejl
