Strach z létání patří mezi nejrozšířenější fobie, přesto se o něm moc nemluví. Nedávná zkušenost z odletové haly mě donutila přemýšlet, co lidem s touto úzkostí skutečně pomáhá a proč ta nejlákavější řešení většinou vůbec nefungují.
Čekání na nástup do letadla má svůj rytmus. Telefony, káva, prázdný pohled do prostoru haly. Před pár týdny jsem si ale místo telefonu všimla skupinky za mnou. Čtyři cestující, kteří si na odvahu dali víc, než bylo zapotřebí, hlasití, trochu nejistí na nohou, a jeden z nich opakoval dokola, ať ostatní prostě přestanou přemýšlet nad tím, že se stane něco špatného.
Bylo jasné, že mají z letadel respekt, a jiné řešení, než si dopřát další rundu, nenašli. Strach z létání přitom trápí překvapivě velké procento cestujících, část z nich dokonce na úrovni klinické fobie.
Čím víc se člověk situaci, které se bojí, vyhýbá, tím silnější strach časem roste. Letecká fobie funguje stejně. Alkohol sice krátkodobě napětí sníží, ale mozek si zapamatuje, že situaci přežil jen s jeho pomocí, a příště bude potřebovat víc. Tahle smyčka se postupně utahuje, až člověk dojde do bodu, kdy bez této pomoci do letadla nenastoupí vůbec.
Mnohem lepší cestou jsou malé kroky ještě před samotným letem. Pustit si videa z leteckých palub nebo zajet na letiště bez toho, abyste museli letět. Každý krok, při kterém se nic zlého nestane, přesvědčuje mozek o kousek víc, že situace není tak nebezpečná, jak ji vyhodnocuje.
Hodně strachu vzniká ještě dávno před odletem. Kdo leteckou fobii zná, má tendenci přehánět pravděpodobnost toho, co by se mohlo pokazit, a zároveň podceňovat vlastní schopnost situaci zvládnout. Každý zvuk motoru působí jako varování, každá turbulence jako předzvěst katastrofy, přestože šance na smrtelnou nehodu v komerčním letectví se pohybuje kolem jedné ku deseti milionům.
Pomáhá proto vědomě pracovat s tím, co si o létání říkáme. Hledat reálné informace místo katastrofických domněnek a vědomě si připomínat, co proběhlo dobře, nejenom to, co by se mohlo pokazit.
Ve chvíli, kdy sedíte v letadle a napětí stoupá, pomáhají dvě věci: rozptýlení a uklidnění. Poslech hudby, čtení nebo jednoduché hry, které zaměstnají mysl, odvádějí pozornost od úzkosti účinněji, než se může zdát. Hluboké dýchání a meditace zase pomáhají uklidnit tělo přímo ve chvíli, kdy to nejvíc potřebujete, a fungují nejlépe tehdy, když je pravidelně cvičíte i mimo letadlo, nejenom v momentu krize.
Dobře naplánovaná cesta snižuje pocit ztráty kontroly, ale platí jedna podmínka: plánujte, ale nepočítejte s tím, že vše proběhne přesně podle představ. Cestování přináší nečekané situace a právě psychická flexibilita, tedy schopnost přijmout, že věci někdy prostě nevyjdou podle plánu, je jedna z věcí, která úzkost dlouhodobě snižuje. Pomáhá také zůstat v kontaktu s blízkými během cesty na letiště nebo si zapisovat myšlenky a vědomě s nimi pracovat, pokud spojení není možné.
Kdo strach z létání překonal, o tom mluví podobně. Nešlo o jeden velký zlom, ale o sérii malých kroků, z nichž každý byl o trochu snazší. Strach se nepřekoná tím, že ho přehlušíte skleničkou, to skupinka za mnou na letišti asi tuší také. Překoná se tím, že se s ním začne zacházet jinak, v tempu, které unesete.
Zdroje: Autorský text, Forbes, Studie: Clark, G. I., & Rock, A. J. (2016). Processes Contributing to the Maintenance of Flying Phobia: A Narrative Review. Frontiers in Psychology, 7.
