Mezi roky 1901 a 1914 se z jednoho hesenského kopce stalo jedno z nejodvážnějších center evropského umění, kde parta mladých tvůrců přepisovala pravidla architektury tak razantně, že jejich odkaz dnes chrání UNESCO a míří sem obdivovatelé nejen z Evropy.
Hned za okrajem hesenského Darmstadtu na vás čeká kopec, který na první pohled vypadá jako obyčejná vilová čtvrť. Pak ale zahlédnete pozlacený vchod, věž se zaoblenými rohy a fasády hladké jako porcelán. Tomuhle místu se říká Mathildenhöhe a pro milovníky architektury je to malý poklad. Před sto lety tu totiž parta mladých umělců rozjela něco, co dodnes obdivuje celý svět. Od českých hranic u Rozvadova sem přitom dojedete zhruba za tři a půl hodiny.
Za vším stál velkovévoda Arnošt Ludvík Hesenský, který kolem roku 1899 svolal hrstku mladých tvůrců, dal jim pozemky i volnou ruku a nechal je hledat nové způsoby bydlení i tvorby. Během následujících let uspořádali čtyři přelomové výstavy a tu poslední jim zpřetrhala až první světová válka. Kolonie si přitom musela na provoz vydělat sama, takže domy i nábytek rovnou prodávala. Téměř vše, co se postavilo, mělo také sloužit k prodeji.
Právě tady poprvé uvidíte prvky, které pak proslavil Bauhaus. Rovné linie, pásová okna a ploché střechy. Vedle nich ovšem pořád kvetou zlacené květy kolem honosných dveří. Za tou proměnou stáli sotva třicetiletí Joseph Maria Olbrich a Peter Behrens, který později učil Le Corbusiera i pozdější ředitele Bauhausu Waltera Gropia a Miese van der Rohe. Tempo bylo vysoké a nápadů nespočet, vzpomíná Gutbrod. Na Mathildenhöhe podle něj stojí kolébka Bauhausu. Jen aby nedošlo k mýlce, nejde o ten obchodní řetězec, ale o stavbu z let 1925/26.
Nepřehlédnutelnou dominantou je Svatební věž od Olbricha, která už roku 1908 nabídla okna zahnutá přes roh. Dneska je z ní symbol Darmstadtu a hned vedle stojí Olbrichova výstavní budova z téhož roku. Srdcem areálu býval dům Arnošta Ludvíka, hlavní ateliér, kde se podle Gutbroda myslelo, hádalo, navrhovalo a zase zavrhovalo. Velkovévoda přitom pamatoval i na obyčejné dělníky. I ti měli podle Gutbroda bydlet moderně, a tak při poslední výstavě přibyl dům s nájemními byty.
Když projdete mohutným portálem, ocitnete se v parku, který se jmenuje Platanový háj, kde sto sedmdesát osm starých stromů rámuje zákoutí plná soch. Zrození a smrt, den a noc, koloběh ročních dob. Přesně taková témata sem vtiskl sochař Bernhard Hoetger při čtvrté výstavě mezi lety 1912 a 1914. Sáhl přitom po staroegyptských textech i indické Bhagavadgítě, podle Gutbroda bez povýšenosti, jaká byla tehdy běžná.
Opodál vás zaujme pravoslavný kostel obložený dlaždicemi od firmy Villeroy & Boch. Liliový bazén od Albina Müllera pak jemně spojuje kostel s okolními stavbami a takzvaným Labutím chrámem.
Výstavní budova se po rekonstrukci znovu otevřela už 7. června 2026 s výstavou Einen Schritt voraus. Muzeum kolonie i výstavní budovu si projdete od úterý do neděle mezi jedenáctou a osmnáctou hodinou. Do výstavní budovy zaplatíte deset eur, do muzea pět a mládež do osmnácti let projde zdarma. Vyplatí se karta Mathildenhöhe Card za patnáct eur během výstav, protože zahrnuje i Svatební věž a čtyřiadvacet hodin jízdy v tarifní zóně 4000. Kombinovanou vstupenku za dvanáct eur ovšem seženete jen na místě.
Druhá světová válka napáchala v Německu těžké škody, čtvrť se ale podařilo zachovat ve velmi dobrém stavu. Obnova začala hned po válce a navázaly na ni Darmstadtské rozhovory, kam jezdili myslitelé formátu Theodora W. Adorna či Maxe Horkheimera. Právě tuhle výjimečnost stvrdilo UNESCO, když Mathildenhöhe roku 2021 zapsalo mezi světové dědictví podle kritérií dvě a čtyři. Když sem zamíříte, uvidíte místo, kde se secesní krása potkává s odvahou dělat věci po svém.
Zdroje: Autorský text, Wikipedie, Unesco Deutsche, Institut Mathildenhöhe Darmstadt
