Večer ležíte v posteli a myšlenky pořád běží, i když je tělo dávno vyčerpané. Mindfulness vás učí vrátit se do přítomné chvíle přes vůně, zvuky a vlastní tělo. Na tlukot srdce se můžete dokonce dívat na stěně, ale podobný klid najdete i bez techniky.
Přes den se toho na hlavu navalí tolik, že na chvíli klidu nezbývá prostor. Tělo by si rádo odpočinulo, jenže myšlenky se pořád točí kolem práce, nákupů a zítřejších povinností. Mindfulness nabízí jednoduchou cestu ven, protože vás učí vnímat jen to, co se děje právě teď. Opírá se přitom o smysly, které máte stále po ruce, tedy o čich, sluch, zrak i pocity ve vlastním těle.
Mindfulness začíná u obyčejné pozornosti, která se dá trénovat. Jedna z jeho hlavních myšlenek se jmenuje mysl začátečníka a vychází z toho, že si na své okolí rychle zvyknete. Všechno kolem pak berete jako samozřejmost a ztratíte k tomu zvědavost. Mysl začátečníka vás vede k tomu, abyste se na všední věci dívali, jako byste je zažívali úplně poprvé.
Cvičit se dá při jídle, na procházce, ve sprše nebo cestou do práce. Kotvou bývá obvykle dech, stejně dobře ale poslouží i vůně, zvuky a další vjemy. Známé je třeba cvičení s rozinkou, při kterém sníte jedinou rozinku a soustředíte se přitom postupně na každý smysl zvlášť. Obyčejné jídlo se tak promění ve chvíli, kdy vnímáte jen to, co se děje právě teď.
Na univerzitě v kolumbijské Bogotě chtěli zjistit, jestli se dá mindfulness prohloubit zážitkem, který postupně zapojí několik smyslů a k tomu i moderní techniku. Předlohou jim bylo cvičení s rozinkou, takže se smysly zapojovaly jeden po druhém. Vznikla zatemněná místnost, do které vstoupili studenti, vyučující i zaměstnanci školy. Nejdřív se soustředili jen na dech a nechali myšlenky volně plynout.
Potom přišly na řadu dvě vůně, které ladily s představou přírody. Po nich se ozvaly zvuky země, vody, větru a ohně, chvíli bylo úplné ticho a pak místnost zaplnil zpěv ptáků, zvuky hmyzu a klavír. Hudba nakonec pomalu utichla a na tři stěny se začalo promítat video bez zvuku. V abstraktních tvarech a barvách ukazovalo koloběh života od drobného světa pod mikroskopem až po lidské měřítko, dokud světlo a barvy nezaplnily celou místnost. Každá část trvala čtyři minuty, takže celý zážitek zabral necelou půlhodinu.
Úplně na závěr přišla interaktivní část se stromem. Každý měl na hrudi obyčejný sportovní pás na měření tepu a na stěně se objevilo semínko, které ho sledovalo po celé místnosti. Jakmile strom začal růst, uprostřed něj se rozbušilo abstraktní srdce v barvách, které měl každý jiné. Tlouklo přesně v rytmu skutečného tepu, takže se na vlastní srdce dalo dívat naživo.
Strom postupně vyrostl, rozkvetl a nakonec odumřel. Jeho dvě hlavní větve přitom kopírovaly pohyby paží a vítr unášel pyl tím směrem, kam zrovna ukazovaly ruce. Ozývaly se i zvuky rostoucího stromu, takže se zvuk, obraz, pohyb i tep spojily dohromady.
Druhá skupina žádné vůně, zvuky ani obrazy nedostala. Hrudní pás měla také, ale jen kvůli měření tepu. Seděla se zavřenýma očima a podle nahrávky se soustředila nejdřív na čich, pak na zvuky kolem a nakonec na pocity v těle, přičemž se pořád vracela k dechu. Když myšlenky utekly, stačilo si jich v klidu všimnout, nechat je odejít a vrátit pozornost zpátky.
Na začátku měly vysokou úzkost zhruba dvě třetiny žen i mužů, po zážitku už jen necelá polovina. Pocit úzkosti podle dotazníků klesl v obou skupinách a podle tepu se tělo přepnulo do klidnějšího režimu u obou variant. Místnost se stromem vyšla jen o kousek lépe, její návštěvníci se ale cítili uvolněnější a víc vnímali obraz, zvuky i pohyb. V obou skupinách navíc zesílil pocit spojení s přírodou.
I krátká pauza, během které se soustředíte jen na přítomnost, může tělu prospět. Nepotřebujete k ní drahé přístroje ani zvláštní místnost. Stačí si sednout, zavřít oči a nejdřív vnímat vůni kolem sebe. Potom se zaposlouchejte do zvuků a nakonec do toho, jak se cítí vaše tělo.
Dech přitom berte jako kotvu, ke které se můžete kdykoliv vrátit. Myšlenky budou nejspíš občas utíkat jinam, a to je v pořádku. Stačí si toho všimnout a v klidu se vrátit k vůni, zvuku nebo dechu. Co komu vyhovuje, je hodně osobní, protože někomu byla v místnosti vůně příliš slabá a jinému zase moc silná.
Před zážitkem si většina z nich na vlastní pohodu čas moc nedělala. Po něm ale chtěli podobných chvil víc a nejraději by takové místo měli přímo na univerzitě natrvalo. Jeden z nich to shrnul tak, že šlo o prostor jen pro sebe. Pro řadu z nich byl objevem i fakt, že všímavě se dá prožít i úplně běžná činnost. Zkuste si takovou chvíli dopřát i vy, třeba hned u ranní kávy.
Zdroje: Autorský text, studie: Finck, C., Avila, A., Jiménez-Leal, W., Botero, J. P., Shambo, D., Hernandez, S., Reinoso-Carvalho, F. & Andonova, V. (2023). A multisensory mindfulness experience: exploring the promotion of sensory awareness as a mindfulness practice. Frontiers in Psychology.
