Upéct koláč pro radost a upéct ho na zakázku jsou dvě odlišné zkušenosti, přestože se v kuchyni děje přesně totéž. Právě v tom se možná skrývá vysvětlení, proč si po práci hledáme odpočinek u činností, které s naším zaměstnáním nemají nic společného.
Celý den sedíte u počítače a večer vám myšlenky pořád jedou na plné obrátky, i když už máte dávno hotovo. Uleví se vám teprve ve chvíli, kdy upečete buchtu, uvaříte pořádnou večeři nebo vyrazíte do lesa na houby. Možná je to u vás ale přesně naopak a po dni, kdy se nadřete rukama, si nejlépe odpočinete u počítače, u oblíbené hry nebo na internetu. Každému tedy pomáhá něco jiného, a přesto za tím může být úplně stejný důvod.
Zajímavý pohled na to mají dvě psycholožky z Curyšské univerzity, Victoria Schüttengruberová a Alexandra Freundová. Zabývají se tím, proč nás některé činnosti unavují a u jiných si odpočineme.
Autorky studie vycházejí mimo jiné ze dvou starších průzkumů, ve kterých účastníci hodnotili čtyři docela běžné činnosti. Šlo o setkání s ostatními, pohyb, čtení a brouzdání po internetu. Každou z nich posuzovali jednou jako součást práce a jednou jako náplň volného času. Tatáž činnost jim připadala vyčerpávající, když ji spojovali s prací, a odpočinková, když patřila k volnu.
Tyto výsledky se berou jako první předběžné vodítko, na kterém pak vědci postavili svůj model. Čtení odborného textu pro šéfa tak může unavit úplně jinak než detektivka v posteli, přestože v obou případech jen otáčíte stránky.
Žádná činnost nemá předem danou nálepku, jestli patří k práci, nebo k odpočinku. Každý z nás si ji podle autorek zařazuje sám, a to podle několika vodítek. Rozhoduje, za jakým cílem ji děláme, jestli za ni dostaneme zaplaceno a jestli do ní jdeme dobrovolně. V úterý dopoledne v kanceláři tak máme úplně jiné nastavení než v neděli odpoledne doma na gauči.
Podle autorek je nejdůležitější, proč danou věc vůbec děláte. Pivo s kolegou po práci může být příjemný večer mezi přáteli, stejně jako pracovní schůzka, na které si budujete kontakty. Obě posezení vypadají na první pohled stejně, u stejného stolu i se stejnou společností naproti. Jedno z nich ale v hlavě skončí v kolonce práce a druhé v kolonce volno.
Teď už je mnohem jasnější, proč vám po práci pomáhá pečení nebo houbaření. Podle modelu z Curychu to není ani tak tím, že pracujete rukama místo hlavy. Důležitější může být, že tyhle činnosti jasně patří k vašemu volnu. Děláte je dobrovolně, nikdo vám za ně neplatí, nejste v kanceláři a nesledujete žádný pracovní cíl. Studie předpokládá, že jakmile si činnost zařadíte k volnu, začnete si všímat spíše známek odpočinku a únavu tolik neřešíte.
Spousta z nás si od práce odpočine u truhlaření nebo na zahradě, přestože jde o docela namáhavou práci. Může to fungovat hlavně proto, že tyhle činnosti bereme jako volný čas. Stejně tak se dá strávit celé odpoledne vařením složité večeře nebo učením na hudební nástroj, a přesto se potom cítit odpočatě. Bolí vás celé tělo, ale vy se usmíváte, protože jste si „odpočinuli“ od běžných činností.
Kdo celý den dře rukama, zažívá to samé, jen obráceně. Počítač, oblíbená hra nebo brouzdání po internetu pro něj nemusí znamenat práci, protože je má spojené s volnem. Dobře je to vidět na příkladu někoho, kdo se živí venčením psů a ve volnu závodně hraje šachy. Pokud od práce čeká klid a od šachů vyčerpání, nejspíš to tak i prožije. Větší roli tak může hrát očekávání než to, jestli jde o práci těla, nebo hlavy.
Hodně také záleží na tom, čím se kdo živí. Kuchař bere vaření jako práci, a tak často doma sáhne po dovážce, aby zase nevařil. Ale pro úřednici po dni u monitoru může být činnost v kuchyni příjemnou změnou. Kdo sedí celý den v kanceláři, může najít klid v kuchyni, a kdo tahá bedny, třeba u počítače. Přímo ověřené to zatím není, ale jako vysvětlení to dává smysl.
Únavu nepoznáte jen podle bolavých zad nebo těžkých víček. Často se projevuje mnohem nenápadněji, než bychom čekali. Myšlenky začnou utíkat k jiným činnostem, chuť pokračovat pomalu mizí, nálada se zhoršuje a čas se najednou vleče. Kdo zná večery nad rozdělanou prací, kdy je hlava dávno jinde, ví přesně, o čem je řeč. Tyhle signály bývají znamením, že je čas přejít k něčemu, co nám dává větší smysl.
Mohlo by se zdát, že stačí práci přejmenovat na zábavu a únava zmizí. Autorky před tím ale samy výslovně varují. Pracoviště stále častěji připomínají obývák nebo hernu, aby zaměstnanci měli pocit, že vlastně ani nepracují. Proti únavě to možná trochu pomůže, jenže hranice mezi prací a volnem se tím smaže a pak je těžké trvat na jasné pracovní době. Navíc jde zatím o teoretický model, který teprve čeká na ověření v dalších výzkumech.
Mně to celé nejvíce připomnělo mámu. Když jsem byla malá, sedla si po práci k pletení nebo háčkování a my jsme věděli, že ji v tu chvíli nemáme rušit. Měla svou chvíli klidu, která patřila jen jí. Tehdy mi to připadalo jako obyčejné ruční práce, ale dnes chápu, že to byl její způsob, jak si po práci odpočinout a ventilovat klidně špatný den. Ať už máte sebehorší den, zkuste se i vy odreagovat něčím, co je úplně opačné tomu, čím se živíte. Třeba i vám to pomůže odbourat stres a najít starý koníček, který vás opět chytne.
Zdroje: Autorský text, studie: Schüttengruber, V. & Freund, A. M. (2022). The Role of Subjective Expectations for Exhaustion and Recovery: The Sample Case of Work and Leisure. Perspectives on Psychological Science. PMID: 36469842.
