Kamarádi vás zvou do bazénu, ale vy víte, že na to nemáte odvahu. Vymluvíte se na práci a nevracíte se k tomu. Strach z vody tíží spoustu lidí, ať už kvůli špatné zkušenosti z dětství, nebo z respektu k síle vody. Vědci zkusili nové metody, jak ho zlomit.
Brzy v Česku budou opět tropy a voda bude lákat většinu z nás, až na ty, kteří se při pouhé zmínce o bazénu začnou potit víc, než kdyby sportovali na sluníčku. Strach z vody není výstřelek ani rozmar. Tíží spoustu lidí a má vždy nějaký důvod, ať už viditelný, nebo dobře ukrytý někde v dětských vzpomínkách.
Aquafobie, tedy strach z vodního prostředí, patří mezi specifické fobie. Odborníci odhadují její výskyt v populaci na dvě až tři procenta, ale mírnější formy úzkosti nebo respektu vůči vodě jsou rozšířené mnohem víc.
Příčiny strachu z vody nejsou vždy tam, kde bychom je čekali. U dětí jde nejčastěji o nepřímé vlivy, tedy o strach, který na ně nenápadně přenesla rodina. Rodiče, kteří mají sami respekt k vodě, ho předávají dál verbálně i neverbálně, aniž si to uvědomují.
Přímé nepříjemné zážitky, jako je nucené ponoření, pád do vody nebo loknutí si vody, hrají roli také, ale nejsou podmínkou. Část dětí popisuje diskomfort při vstupu do vody bez jakékoliv konkrétní příhody. Strach prostě přišel od první chvíle, bez zjevného spouštěče.
U dospělých strach téměř vždy pramení v zážitku z dětství nebo dospívání, nejčastěji poté, co se málem utopili nebo byli svědky něčeho podobného. Přispívá k tomu také náhlá ztráta smyslových vjemů, na které je tělo zvyklé na pevné zemi, tedy vjemů z chodidel, vnitřního ucha a kloubů.
Strach z vody se neprojevuje jen v hlavě. U dospělých jde o velmi konkrétní fyzické reakce, zejména svalové napětí provázené třesem, zkrácený dech a záchvaty paniky. Tělo se doslova brání pohybu ve vodě.
U dětí jsou projevy jiné. Převažuje odpor při vstupu do vody, strnulost pohybu a vyhýbání se ponoření obličeje. Děti se nehýbou volně, drží se okraje a každý nový úkol berou jako hrozbu. Právě tyto reakce pak přímo brzdí výuku plavání. Správné dýchání, horizontální poloha těla nebo odraz od stěny vyžadují uvolněné tělo. Strach ho uzamkne a v krajním případě vede k úplnému opuštění výuky.
Na instruktorovi záleží mnohem víc, než by se mohlo zdát. Nestačí umět dobře plavat nebo vysvětlit techniku. To, co děti i dospělé skutečně posouvá, je pocit bezpečí, který instruktor dokáže nebo nedokáže vytvořit. Tempo, tón hlasu, trpělivost při opakování toho samého kroku potřetí za sebou.
U dětí se jako nejúčinnější ukázala hra. Hravé aktivity a senzorické úkoly pomáhají dětem adaptovat se na vodní prostředí, aniž by si uvědomovaly, že vlastně trénují. Každý krok přitom musí navazovat na předchozí, žádné přeskakování fází.
U dospělých hraje největší roli empatie. Výuka začíná od úplných základů, od dýchání a udržení těla na hladině, a postupuje velmi pomalu. Přeskočit cokoliv znamená riskovat, že se strach vrátí nebo prohloubí.
Že by chytrý telefon pomohl překonat strach z vody, zní možná překvapivě. Skupina 69 studentů kurzu plavání používala po celý semestr výukovou aplikaci s videolekcemi, strukturovanými cvičeními a možností sledovat vlastní pokrok v plavání.
Na konci semestru byl jejich strach z vody prokazatelně nižší. Platilo to bez rozdílu pro muže i ženy, pro studenty prvních i posledních ročníků, bez ohledu na to, zda jejich rodiče plavali nebo ne. Aplikace jako doplněk výuky zkrátka zafungovala.
Chuť učit se plavat se ale nijak výrazně nezměnila. To dává smysl. Telefon ukáže video a pomůže sledovat pokrok, ale nedokáže nahradit člověka, který stojí vedle vás ve vodě a ví, kdy zatlačit a kdy počkat.
Dva až tři měsíce. Tolik průměrně potřebují děti, které chodí do vody aspoň dvakrát týdně, aby základní ostych zmizel. Není to dlouho, ale chce to pravidelnost.
U dospělých se počítá spíš v půlrocích než v měsících. Někdy i rok, než se tělo přestane bránit. Dospělí si techniku nakonec osvojí lépe než děti, ale ta první bariéra u vody jim dává mnohem víc zabrat.
Překonání strachu z vody nezačíná odvážným skokem do bazénu. Začíná tím, že ho přestanete přehlížet. Postupný kontakt s vodním prostředím pod vedením trpělivého instruktora dokáže strach skutečně rozmotat, i ten, který tam vězí dvacet let.
Ať vás od vody dělí jedna špatná vzpomínka, nebo prostě jen dlouhý řetězec výmluv, cesta zpět existuje. Hlava se umí naučit, že voda není nepřítel. Chce to jen správný první krok, a ten nemusí být velký.
Zdroje: Autorský text, studie: Coelho, D., Eira, P., & Azevedo, A. (2025). Fear of the aquatic environment in learning swimming: Causes, effects, and learning methodologies; studie: Alkasasbeh, W. J., Alawamleh, T., Aloran, H., Farash, T., & Orhan, B. E. (2024). The impact of mobile-assisted swimming applications on intrinsic motivation and fear reduction in aquatic environments among students in the swimming course.
