Většina turistů sem jezdí jen za vyhřátým pískem a plážovými drinky. Přitom stačí sednout do auta, popojet pár kilometrů do vnitrozemí a ocitnete se ve světě divokých pralesů, gigantických vulkánů a měst, která psala historii vzdáleného Nového světa.
Velké vlny oceánu narážejí na tmavé skály, zatímco vysoko nad nimi vládne absolutní ticho a ostrý horský vzduch. Málokteré místo nabízí tak dramatické kontrasty na tak malé ploše. Původní obyvatelé zvaní Guančové přišli ze severní Afriky, žili skromně v jeskyních a tamní horské hřebeny uctívali jako své bohy. Na konci patnáctého století ale na pobřeží přirazily španělské lodě. Divoká conquista tehdy původní kulturu úplně vymazala, ale zároveň položila základy pro fascinující památky, které dnes turisté vyhledávají pod hlavičkou UNESCO na Tenerife.
Když španělský šlechtic Alonso Fernández de Lugo v roce 1496 definitivně zlomil odpor domorodých kmenů, nechtěl stavět jen obyčejnou vojenskou pevnost. Vybral si náhorní plošinu kousek od tehdejší laguny a založil město San Cristóbal de La Laguna. Kastilská koruna tehdy chtěla světu ukázat novou sílu a sebevědomí.
Architekti proto poprvé v historii vynechali masivní obranné hradby. Místo nich vsadili na renesanční geometrii a prostor rozdělili na dvě části. Tou jednou je starší, živelně rostoucí Horní město a druhou modernější Dolní město s dokonale rovnými ulicemi.
Z centrálního náměstí Plaza del Adelantado se rozbíhá pravoúhlá síť uliček, která navždy přepsala pravidla stavby měst. Španělé na ostrově otestovali urbanistické rozvržení, které se brzy stalo závazným manuálem pro kolonizaci zámořských území. Podle stejného mřížového vzoru pak dělníci rýsovali ulice v nově zakládaných osadách v Americe pod španělskou nadvládou.
V tamním historickém jádru na ploše šedesáti hektarů dodnes stojí 627 chráněných domů. Přes polovinu z nich pamatuje šestnácté století a ukazuje mudejarský styl, kde se maurské řemeslo propojilo s evropskou renesancí. Přísný ochranný plán z roku 1999 navíc zaručuje, že tu projdete uličkami s původními fasádami bez novodobých zásahů.
Zatímco historické uličky vznikly lidskou rukou, samotné srdce ostrova formovala hlavně síla ohně. Obrovskému národnímu parku Teide dominuje stejnojmenná sopka Pico del Teide, která sahá do výšky 3 715 metrů nad mořem. Pokud byste její výšku měřili od temného oceánského dna, dostanete se na úctyhodných sedm a půl kilometru.
Teide je tak třetím největším vulkánem naší planety. Celá oblast kolem vrcholu je vlastně obří kráter Las Cañadas s průměrem téměř šestnáct kilometrů. Ten vznikl před třemi miliony let, když se původní masiv po výbuchu zhroutil sám do sebe. Nezapomenutelný pohled se vám naskytne hlavně odpoledne, kdy vlhký vítr vytvoří podél svahů nekonečné moře mraků.
Obrovské převýšení rozděluje místní přírodu do pěti úplně odlišných světů. Na vlhkém severu se daří hustému vavřínovému pralesu, kterému se říká laurisilva. Stačí ale vystoupat nad hranici mraků a zelená džungle se změní v nekompromisní měsíční krajinu. V kráteru Teide v létě panuje extrémní sucho, v zimě zase sníh a led. Přesto zde roste jeden botanický unikát, který měří až tři metry.
Právě kvůli dokonale čistému vzduchu a minimu světelného smogu navíc ve výšce 2 390 metrů funguje významná mezinárodní astronomická observatoř.
Propojení starobylé koloniální architektury a nespoutané vulkanické krajiny dělá z ostrova skvělý cíl nejen pro letní dovolenou, ale i v září má co nabídnout. Návštěva těchto míst nabízí tento rok silný zážitek, během kterého můžete během jednoho dne projít paláce španělských šlechticů i ztuhlá lávová pole. Stačí nechat plážové resorty na chvíli za zády a vyrazit objevovat světy, které svým významem přesahují hranice Evropy.
