V hlavách spousty z nás zeje podivně prázdné místo, kde mají být celé roky školy, prázdnin a večerů doma. Trauma z dětství umí vzpomínku smazat stejně snadno, jako ji jinde zaostřit do detailu. Jedna okolnost ovlivní, jaký scénář u nás nastane.
Vzpomínky na dětství se rády tváří jako filmový záznam, ke kterému se dá kdykoliv vrátit. V praxi to často vypadá tak, že z celých let zbude jen nálada, pár vůní a dvě tři scény bez souvislostí. Trauma z dětství se do téhle skládačky zapisuje hlouběji, než se běžně přiznává, protože zasahuje paměť, na které stojí pocit vlastní kontinuity v čase.
Odhady mluví o tom, že deset až třicet procent dětí a dospívajících po celém světě zažije alespoň jedno ublížení od druhé osoby. Zanedbávání, ponižování doma, násilí mezi rodiči nebo dlouhá šikana ve škole. Řada dospělých pak popisuje, že jim z určitých let zbyl jen holý seznam faktů bez jediné živé scény. Následky se nezastaví u nálady a vztahů, sahají až do způsobu, jakým si vybavujeme vlastní minulost.
Autobiografické vzpomínky neleží v hlavě jako složka plná fotek, spíš připomínají budovu o několika patrech. Nahoře se skladují široká životní období, uprostřed opakované situace a teprve dole konkrétní scény s časem, místem a zvukem. Vybavování sjíždí shora dolů, po těžkém dětství se ale často zarazí v prostředním patře. Trauma z dětství tuhle stavbu nezboří, jen zavře přístup do nejnižšího poschodí.
Místo živé scény zůstane obecné shrnutí ve stylu „doma to bylo zlé“. Za tímhle stavem stojí tři brzdy, které fungují mimo dosah vůle. Hlava přeruší hledání dřív, než dorazí nepříjemný pocit, příjemná vzpomínka spustí tu bolestivou a pozornost sklouzne k přemílání, nebo prostě neudrží všechny podrobnosti pohromadě. První brzda zpočátku chrání a teprve rutinou se obrátí proti svému majiteli.
Osmačtyřicet výzkumů z let 2014 až 2023 odkrylo hranici, která rozděluje výsledky na dvě nesmiřitelné poloviny. Devětadvacet z nich sledovalo ublížení způsobené druhou osobou a hned 24 z nich našlo zhoršenou paměť. Dvanáct prací se věnovalo neštěstím bez pachatele, tedy zemětřesení, nehodám nebo válce, a deset z nich žádné zhoršení neodhalilo.
Děti z válečných oblastí i ty, které přežily hurikán, popisovaly svoje zážitky často velmi barvitě a s podrobnostmi. Rozdíl netvoří síla otřesu, rozhoduje o něm blízkost pachatele. Ublížení uvnitř vztahu zasáhne i vazbu, ze které dítě čerpá bezpečí, a málokdy skončí u jediné epizody. Právě tahle vazba pak funguje jako most mezi dřívějším ublížením a pozdějším duševním zdravím.
Obrázek by vyšel příliš hladce, kdyby paměť po zlém dětství pouze bledla. Část výzkumů popisuje pravý opak, tedy nezvykle ostré vzpomínky na ublížení, zatímco nedávné a hezké zážitky se rozpouštějí do obecných frází. Čím těžší zážitek, tím spíš v hlavě zůstane význam události než konkrétní minuty a místa. Trauma z dětství tedy paměť nemaže, mění hlavně to, co z ní vyplave nahoru.
Skupina 115 dospělých vypovídala dvě desetiletí po doloženém týrání překvapivě přesně, lišilo se hlavně množství vybavených podrobností a záleželo na způsobu vedení rozhovoru. Psychiatrická diagnóza přitom rozhoduje méně, než by se zdálo. U pacientů s depresí vážila víc závažnost dřívějšího ublížení než tíha současných příznaků.
Na výsledku se podepisuje hned několik okolností najednou, hlavně kdo ublížení způsobil, jak dlouho trvalo a jestli neběží dál. Svou roli hraje také to, jestli dospělý prochází terapií nebo bere léky, protože obojí výslednou podobu vzpomínek znatelně mění. Rozostřená paměť vznikla jako naučená obrana, která kdysi dávala dobrý smysl a chránila dítě před tím, co by neuneslo.
Zpracování těžkých zážitků vede u řady dospělých k posttraumatickému růstu, tedy ke skutečnému zlepšení kvality života, a odborné vedení tuhle cestu podstatně zkracuje. Prázdná místa v paměti nesou stopu po dítěti, které si poradilo, jak umělo. Vrátit se k vlastnímu příběhu jde i po mnoha letech, chce to jen trpělivost a někoho, kdo naslouchá.
Zdroje: Autorský text, studie: Borrelli, G., Lamberti Zanardi, A., Scognamiglio, C., Cinquegrana, V., & Perrella, R. (2024). The Relationship Between Childhood Interpersonal and Non-Interpersonal Trauma and Autobiographical Memory: A Systematic Review. Frontiers in Psychology.
