V japonských školách po obědě nezvoní přestávka, ale nastupuje úklid. Každý žák dostane svůj rajón, vezme smeták a jde na věc. U nás by to vyvolalo rodičovské protesty, tam to nikdo neřeší, protože to tak prostě chodí.
Kdykoli se mluví o japonském školství, padnou obvykle dvě věci, a to obrovský tlak na výkon a disciplína, která by u nás vyvolala bouři rodičovských protestů. Jenže je tam jedna věc, která se do téhle představy úplně nehodí, a přitom je možná nejzajímavější ze všech.
Po obědě, přesně čtyřikrát týdně, se celá škola zastaví a dvacet minut se uklízí. Žáci, učitelé, všichni. Říká se tomu o-soji a je to rituál tak hluboko zakořeněný, že ho málokdo vnímá jako něco zvláštního.
Každá třída má na starosti vlastní učebnu, ale také dvě další místa ve škole, třeba školní knihovnu nebo ordinaci zdravotní sestry. Žáci se rozdělí do skupinek zvaných han (班), každá dostane svůj prostor a jde na věc. Hraje přitom hudba, taková ta pochodová nebo klasická, která v jiném kontextu zní trochu kuriózně, ale tady funguje jako přirozený signál, že je čas uklidit. Na konci každého pololetí pak přichází velký úklid, osoji, kdy se čistí důkladněji a déle.
Japonské školy sice mají technický personál, říká se jim jomuin, ale ti se starají o náročnější údržbu, opravy nebo hloubkové čištění. Každodenní uklízení je věcí žáků. Zcela záměrně.
Japonští učitelé a rodiče to nevnímají jako úsporu za úklid, ale jako součást výchovy. Říká se tomu morální vzdělávání a myšlenka za tím je přitom jednoduchá. Jakmile člověk ví, že bude uklízet on sám, hodně přemýšlí o tom, jestli někde něco zahodí nebo umaže. Není to kázeň vynucená strachem z trestu, ale logika, která dává smysl i desetiletému dítěti.
Starší žáci, šesťáci a páťáci, navíc chodí pomáhat prvňákům. Učí je, jak se drží hadr, jak se zametá, jak se práce rozdělí. Japonsko má hodně jedináčků a škola je pro spoustu dětí jediné místo, kde se setkají s mladšími nebo staršími. Tento mezivěkový kontakt je tam považován za důležitý, ne náhodný.
České děti vítají co nejméně tělocviku a počítají minuty do zvonku, který hlásí konec školy. Není to žádné klišé, je to víceméně realita, kterou zná každý rodič nebo učitel. Škola je místo, kde se sedí, plní povinnosti a pak se jde domů k mobilu nebo počítači. Úklid, pokud vůbec přijde na řadu, bývá spíš trestem za zlobení, ne součástí normálního dne. Třídy mají uklízečky, školníky a žáci v tom nesehrávají žádnou nebo jen minimální roli.
Není to výtka, je to prostě jiný model. Jenže ten japonský přináší přirozený vztah k prostoru, který sdílíte s ostatními, a pochopení, že ten prostor má někoho, kdo ho udržuje. A to hodinami občanské nauky těžko nahradíte.
Tohle všechno by mohlo znít jako teorie, kdyby nebylo pár konkrétních momentů, které se dostaly do světových zpráv. Na mistrovství světa ve fotbale japonští fanoušci po zápasech uklízeli tribuny. Bez výzvy, bez organizace, prostě vzali pytle a šli. Japonští hráči nechávali šatny v takovém stavu, že pořadatelé fotili výsledek a sdíleli ho jako kuriozitu. Origami jeřábi na rozloučenou jsou skvělý detail, ale hadr a vyčištěná podlaha mluví za vše.
Tohle nevychází z kampaní ani nařízení. Vychází to z dvaceti minut denně, čtyřikrát týdně, od první třídy. Řekněte sami, není to opravdu skvělá cesta, jak připravit děti na dospělost?
O-soji není potřeba zavádět doma ani ve škole. Ale jeho duch se dá aplikovat úplně jinak. Vzít si s sebou odpadky ze stolu ve fastfoodu, otřít stůl po sobě v kavárně, nechávat místo v tramvaji tak, jak byste ho chtěli najít. Je to maličkost, ale přesně z maličkostí se skládá to, čemu Japonci říkají respekt ke sdílenému prostoru. A tohle se nedá naučit z učebnice ani z výkladu u tabule.
Zdroje: JAPAN UP, Bright vibes
