Dnes si většina hochů pomlázku koupí už hotovou, má krásné stuhy a je to bez práce. Kdysi tomu bylo úplně jinak, kromě pletení se také dbalo na stuhy více než nyní. Barevné stuhy totiž chlapec na pomlázku nezískal jen tak.
Velikonoce jsou tu s námi už odnepaměti, dopoledne plné pískotu a smíchu koledníků, babičky, které záměrně mezi uvařená vejce dají i čerstvá, aby si vystřelily z koledníků. A pro ty starší koledníky dostatečné množství štamprliček a něčeho dobrého na zub.
Jenže za vší tou veselostí se skrývá část tradice, na kterou se dnes už skoro zapomnělo. Barevné stuhy na pomlázce totiž kdysi nevisely předem, mládenec si každou musel od ženy vysloužit a každá barva přitom nesla jasný vzkaz, který se nahlas říct nedal.
Červená stuha patřila do nejvyšší kategorie a vyjadřovala náklonnost i lásku, takže přijmout ji od ženy znamenalo pro mládence jednoznačný signál, který nepotřeboval žádný dovětek. Žlutá naopak nesla poselství jasného odmítnutí, aniž bylo třeba říct jediné slovo, a mládenec věděl přesně, že tady mu pšenka nepokvete.
Modrá stuha symbolizovala naději, tedy cosi na pomezí přijetí a odmítnutí, a mládenec s modrou stuhou věděl, že situace ještě není uzavřena. Zelená pak vyjadřovala sympatie a oblíbenost, aniž by cokoli slibovala nebo uváděla kohokoli v omyl.
Tento systém fungoval jako tichá, ale naprosto srozumitelná řeč a jeho pravidla dodržovala celá ves bez výjimky, protože šlo o jazyk, který se dědil stejně přirozeně jako recepty nebo písně. Mládenci si pracně vykoledované stuhy schovávali na památku, případně je vraceli obdarovaným při tancovačkách, pokud si ovšem po náročné obchůzce dokázali vzpomenout, od koho tu kterou barvu vlastně dostali.
Pletení pomlázky bylo a stále je ceněným řemeslem, které se dědí v rodinách a předává s velkou pečlivostí z generace na generaci, přičemž nejmenší chlapci se učí na třech proutcích a po očku pokukují po umění starších. Ti zkušenější zvládnou splétat až 12 proutků najednou a výsledek se nosí s patřičnou hrdostí. Možná proto muži umí tak krásně plést vánočku.
K pletení se nejčastěji používají proutky vrbové, protože jejich ohebnost a pružnost zajišťují, že pomlázka pořádně šlehne i při delší obchůzce. Pletou ji zkušení košíkáři, ale také dovední samoukové, kteří se toto umění naučili pozorováním a trpělivým cvičením.
Délka se liší podle účelu, kratší se frajersky nosívaly stočené v kapse, zatímco obřadní exempláře dosahovaly délky téměř dvou metrů a sloužily při slavnostních příležitostech. Na konec se vždy zaplétají bílé pentle nebo zbytky vlny, protože barevné stuhy přidávají teprve vyšlehané dívky a ženy podle vlastního uvážení.
Velikonoční šlehání vychází z přesvědčení, že mladý a pružný proutek přenáší svěžest, vitalitu a zdraví na toho, kdo ho pocítí, a dívky tak nabývaly krásy a energie na celý nadcházející rok. Vdaným ženám sloužilo šlehání jako preventivní prostředek, který měl zamezit zlému jazyku, a přijímalo se s pochopením jako pevná součást obřadu.
Zvyk ale nekončil u lidí, statkář šlehal i lenivou čeládku a zavítal také do chléva, kde krávu ošlehal proto, aby se brzy otelila a hospodářství prosperovalo. Ani ovocné stromy v sadech nezůstávaly stranou, protože proutek probouzel stromy ze zimního spánku a připravoval je na novou úrodu.
Šlehání tedy nebylo jen rozverností či snahou vybít se na ženách, jak se teď často říká, ale mělo svůj hluboký důvod, který vesničané brali vážně a dodržovali rok co rok bez výjimky, ať šlo o lidi, dobytek, nebo stromy v sadě.
Málokdo dnes přemýšlí nad tím, co se za velikonočními zvyky skutečně skrývá, a přitom jde o tradici, která přežila války, komunismus i dobu, kdy ji nikdo pořádně nevysvětloval. Barevné stuhy, způsob pletení i obchůzka po sousedech, to vše dohromady tvořilo svět, kde si lidé dokázali říct věci, které by jinak říct nedokázali. Kdo tohle jednou pochopí, dívá se na Velikonoce trochu jinak a třeba si příště všimne, jakou barvu stuhy na pomlázce vlastně má.
Zdroje: Svět cestovatele
