Fotí se na dovolené, laškují po práci, mají energii do podnikání. Řeč je o těch, kteří se vzdali dětí. Dobrovolně, z osobních důvodů, které si mohou nechat čistě pro sebe. Proč to tak vadí společnosti, když matky s dětmi jsou často na obtíž?
Bezdětnost se v Česku přestala být tématem, o kterém se šeptá jen za zavřenými dveřmi. Čím dál víc párů otevřeně říká, že děti neplánuje, a přitom nečeká na pochopení ani souhlas. Jenže právě tahle otevřenost dráždí, a to dost intenzivně. Stačí jedno přiznání na rodinné oslavě a reakce jsou mnohdy silnější, než by kdokoliv čekal. Za každým takovým rozhodnutím přitom stojí příběh, který se nedá shrnout do jedné věty.
Někteří to mají jasné bez dlouhého přemýšlení. Znají sebe, svůj rytmus i to, co by se muselo změnit, a změnit to prostě nechtějí. Není za tím trauma ani strach, jen jasná představa o vlastním životě, se kterou se nedá moc polemizovat. Takoví lidé se neomlouvají a ani by neměli, protože rozhodnutí nemít děti je stejně legitimní jako jakékoliv jiné, do kterého ostatním nic není.
Jiný příběh mají páry, které to zkoušely. Dlouho, opakovaně, s nadějí, která se vracela vždy v trochu jiné podobě, a pokaždé skončila stejně. Léčba, čekání, zklamání, znovu léčba. V určitém bodě se rozhodly přestat točit v kruhu a začaly stavět na tom, co skutečně mají. Zvenčí to může vypadat jako smíření, ale kdo podobnou cestou prošel, ví, že se za tím skrývá hodně práce a ještě víc odvahy přestat čekat na jiný výsledek.
O tomhle se mluví jen zřídka, přestože je to důvod, který má hodně lidí. Dětství v domácnosti, kde vládlo napětí nebo chladné ticho, zanechá stopu, se kterou se člověk potýká celý život. A někteří z těch lidí si poctivě přiznají, že si nejsou jistí, jestli by zvládli vychovávat jinak, než vychovávali jejich rodiče je. Nechtějí riskovat, že by se staré vzorce chování vrátily a dopadly na někoho, kdo za ně nemůže. Tohle není zbabělost, ale upřímná sebereflexe, a ta si zaslouží respekt, ne soud od lidí, kteří jejich příběh vůbec neznají.
V některých rodinách se dědičná onemocnění táhnou přes generace a dotyční je neznají jen z doslechu. Viděli, co taková diagnóza obnáší v praxi, co stojí fyzicky i psychicky a co udělá s celou rodinou kolem. Rozhodnutí nepředávat takové riziko dál není útěk, ale vědomá volba s plným pochopením toho, co by to znamenalo. Okolí to někdy čte jinak, ale jejich výklad prostě nesedí na to, co daný člověk skutečně prožil.
Zajímavé je sledovat, kdo bývá nejhlasitější. Velmi často jsou to lidé, kteří sami v jiném kontextu popisují rodičovství jako etapu, která je semlela a změnila způsobem, na který nebyli připraveni. Mluví o vztahu, který funguje čistě na logistice, o volném čase, který zmizel, o vyčerpání, které nepouští. A přesto totéž odhodlání žít jinak u druhých odsoudí jako sobectví nebo nezralost. Tahle logika se těžko sleduje, protože kritika bezdětných párů mnohdy říká víc o tom, kdo ji vyslovuje, než o těch, kterých se týká.
Páry bez dětí neprovokují záměrně, ale provokují. Cestují, mají energii na vlastní projekty a nezdají se být permanentně unavené. To v některých lidech spouští diskomfort, protože jim to připomíná možnosti, o kterých přestali přemýšlet nebo si je sami kdysi nedovolili. Bezdětný pár přitom nic nikomu nevnucuje, jen žije po svém, a to někdy samo o sobě stačí k tomu, aby byl terčem komentářů, které si nikdo nevyžádal.
Starší generace vnímá klesající porodnost jako něco, co by ji dřív nenapadlo ani jako teoretická možnost, a mladší se pohybují v realitě, kde bydlení a nejistota rozhodují o věcech, které byly dřív samozřejmostí. Obě strany mají svou logiku a svůj kontext, ale rozhodnutí o dětech patří výhradně tomu páru, kterého se týká. Respektovat cizí volbu neznamená s ní souhlasit, ale přiznat druhým právo žít jinak, než bychom žili my, a to bez komentáře.
