Spousta z nás si z pandemie odnesla strach, který se spustí automaticky pokaždé, když v titulcích zasvítí slovo virus. Zprávy o hantaviru tuto ostražitost aktivují spolehlivě, jenže tentokrát se ta obava opravdu příliš nehodí. Jen je kolem zbytečný rozruch.
Hantavirus není žádná novinka. Vědci ho znají víc než padesát let, hlodavci ho přenášeli dávno předtím, než kdokoli slyšel slovo COVID. Přesto zprávy o nových případech v poslední době vyvolávají reakci, která by patřila spíš roku 2020. Je to pochopitelné, pandemie přepsala způsob, jakým reagujeme na slovo virus. Jenže tentokrát jsou fakta překvapivě uklidňující.
Přenášejí ho hlodavci, především myši a krysy. Virus žije v jejich výkalech, moči a slinách, přičemž sami hlodavci onemocní jen vzácně. K nákaze dojde ve chvíli, kdy vítr nebo lidská činnost rozvíří zaschlý trus nebo moč v nevětraném prostoru a někdo ten vzduch vdechne. Přenos nastane i tehdy, když si někdo ušpiní ruce výkaly a pak se dotkne obličeje. Kousnutí hlodavce jako cesta nákazy existuje, lékaři ho ale řadí mezi vzácné případy. Přímý kontakt se živým zvířetem k tomu vůbec není nutný.
Tady je ten klíčový rozdíl oproti covidu. Hantavirus se nešíří kapénkami od nemocného. WHO potvrzuje, že přenos mezi nakaženými prakticky neexistuje. Jedinou zdokumentovanou výjimkou je virus Andes v Jižní Americe, konkrétně v Argentině a Chile, kde lékaři zaznamenali přenos při dlouhodobém a úzkém kontaktu v domácnosti. V Evropě a Asii lékaři takový přenos nikdy neprokázali. Respirátor na tuto situaci nestačí, protože problém nesedí v kašlajícím kolegovi, ale v myším trusu ve sklepě.
Zpočátku to nevypadá nijak hrozivě. Horečka, bolesti svalů, únava a žaludeční potíže, přesně ten druh příznaků, při kterých si spousta z nás řekne, že to přejde samo. Obvykle se dostaví 1 až 8 týdnů po kontaktu s výkaly nebo močí nakaženého hlodavce.
Jenže u části nakažených se asi týden po prvních symptomech přidá kašel, dýchání začíná být těžší a v plicích se hromadí tekutina. Tahle varianta potkává pacienty v Americe a smrtnost tam dosahuje 20 až 40 procent, v nejhorších případech až 50. V Evropě a Asii virus napadá ledviny, průběh bývá zpravidla mírnější a smrtnost zůstává pod 15 procenty. Spojené státy od roku 1993 do roku 2022 nahlásily celkem 864 případů. To je jiný řád čísel.
Roli hraje hlavně to, kdo kde tráví čas. Farmáři, lesníci, pracovníci na stavbách nebo při likvidaci škůdců jsou ve větším ohrožení než někdo, kdo celý den sedí v kanceláři.
Zhruba polovina případů přitom pochází z okolí vlastního domu, ne z nějaké exotické destinace. WHO upozorňuje, že po sedmdesátce roste riziko závažnějšího průběhu. A statisticky se nakazí více mužů, zřejmě proto, že se více pohybují v místech, kde hlodavci žijí.
Specifický lék ani vakcína na hantavirus zatím neexistují. Léčba funguje podpůrně a zaměřuje se na zvládání příznaků a péči o zasažené orgány. Přibližně 40 procent hospitalizovaných s plicními obtížemi potřebuje umělou ventilaci. Včasný příjezd na specializované pracoviště výrazně zlepšuje vyhlídky. Výzkumníci testují ribavirin a monoklonální protilátky, žádná z těchto látek ale zatím schválení pro běžné použití nemá.
A tady je zpráva, kterou si zasloužíte po všem, co přišlo od roku 2020. Ochrana nevyžaduje nic, co by vzdáleně připomínalo karanténu. WHO doporučuje utěsnit mezery v domě, kudy by hlodavci mohli vstupovat, a jídlo skladovat v uzavřených nádobách.
Před úklidem míst, kde hlodavci žili, stačí povrch navlhčit. Suchý úklid nebo vysávání se nedoporučují, protože rozvíří výkaly do vzduchu. Na takový úklid se hodí respirátor N95 a gumové rukavice, pak důkladné mytí rukou. Žádné lockdowny, karantény ani přepisování každodenního rytmu nehrozí.
Zdroje: Autorský text, WHO, Healthline
