Každé jaro se vrací, i když ji nikdo nezve s otevřenou náručí. Říkáme jí jarní únava a po generace slouží jako spolehlivá výmluva pro chvíle, kdy se nám něco nechce dělat. Švýcarští vědci ji rok sledovali u 418 lidí, výsledky vás nepotěší.
Poslední dny jsou takové, jaké bývají vždy po změně času. Ráno vstanu o hodinu dřív, než chci, večer nevím, co si počít s přebývajícím světlem, a celý den se táhnu v přesvědčení, že mi někdo ukradl něco důležitého.
Každý rok si říkám totéž, vždyť je to jen hodina, a přesto to bolí. Nedávno jsem narazila na komentář pod diskuzí o zimním a letním čase, kde někdo navrhl prostý kompromis: přesunout ručičky jen o půl hodiny a hotovo. Chvíli jsem nad tím seděla a říkala si, proč to sakra ještě nikdo neudělal.
Čas se ale mění dál a řešit to nemá smysl, takže jsem se vrhla jinam. Při procházení novinek jsem narazila na novou švýcarskou studii, která tvrdí, že jarní únava je vlastně jen výmluva, a to jsem si přečíst musela.
Christine Blume a její kolegové z Univerzity v Basileji nevymysleli jednorázový průzkum, kde se lidí zeptáte v dubnu a výsledek vydáte za objev. Vybrali 418 dospělých z Německa, Švýcarska a Rakouska, tedy zemí, kde slovo „Frühjahrsmüdigkeit” patří do slovníku stejně přirozeně jako počasí nebo ceny energií, a každých 6 týdnů po celý rok je nechali vyplňovat stejné dotazníky o únavě, ospalosti a kvalitě spánku.
Vzniklo více než 3 000 záznamů ze všech ročních období bez výjimky, a to je základ, ze kterého se dá něco skutečného vyvodit. Žádná jarní špička nepřišla. Ospalost nekolísala, kvalita spánku také ne, příznaky nespavosti také ne. Data šla tak jednoznačně proti předpokladu, že vědci nepsali opatrné „neprokázali jsme”, ale rovnou uvedli, že důkazy jdou opačným směrem.
S přibývající délkou dne vyčerpání při každodenních aktivitách mírně klesalo, více světla přineslo o trochu více energie. Jenže tohle jarní únavu jako syndrom spíše pohřbívá, než zachraňuje, protože pokud by šlo o skutečný biologický jev, data by musela ukázat nárůst obtíží v přechodném období, kdy se dny rychle prodlužují. To se ale nestalo.
Při prvním dotazování 47 % účastníků uvedlo, že jarní únavu zažívají pravidelně, tedy skoro polovina v pevném přesvědčení, a přesto v celoročních datech nebyl žádný odpovídající vzorec. Toto číslo je klíčové, protože ukazuje, jak přesvědčivě dokáže sdílená kulturní nálepka přebít realitu.
Mechanismus je přitom docela prostý. Když se v dubnu cítíme unavení a malátní, rovnou tomu dáme nálepku jarní únava a více o tom nepřemýšlíme. Když se stejně cítíme v listopadu, hledáme jiný důvod nebo to prostě přejdeme a za týden na to zapomeneme. Léta tohle opakujeme, přesvědčení roste samo od sebe a každoroční vlna článků o jarní únavě, která spolehlivě přijde každý březen, ho ještě posílí. Odborníci tomu říkají nocebo efekt a v tomto případě funguje ukázkově.
Studie nezpochybňuje, že únava existuje, zpochybňuje pouze to, že jde o syndrom postihující každého druhého bez rozdílu. Alergici bojující každé jaro s pylem nebo ti s prokazatelně nízkým vitaminem D po zimě mohou skutečně cítit rozdíl oproti jiným měsícům. Přechod na letní čas koncem března spánek krátkodobě naruší prostě tím, že ho o hodinu zkrátí, což si právě teď ověřuji na vlastní kůži. To jsou ale konkrétní příčiny s možným řešením, nikoli neurčitý stav, který bez rozdílu postihuje každého druhého.
Také jsem si říkala, že vám napíšu tipy, jak se s jarní únavou vyrovnat, ale má to teď vlastně smysl? Když víme, že je to svým způsobem zaříkadlo na to, že prostě nemáme svůj den. Špatný spánek, nahromaděný stres, málo pohybu? To všechno jsou příčiny, se kterými se dá něco dělat a které s kalendářem nesouvisejí. Tahle studie nás nezbavuje práva být unavení. Jen nám bere alibi, které jsme léta využívali ve svůj prospěch.
Zdroje: Wikipedie, Studie: Blume, C.; Vorster, A.: No Evidence for Seasonal Variations in Fatigue, Sleepiness and Insomnia Symptoms: Spring Fatigue Is a Cultural Phenomenon Rather Than a Seasonal Syndrome. Journal of Sleep Research
