Večer si chcete pustit film, ale skončíte u půlhodinového scrollování a přepínání programů v televizi? Tohle chování není náhoda. Příčina sahá překvapivě hluboko a ovlivňuje daleko více situací než jen výběr večerního filmu či jídla po práci.
Je půl osmé, máte před sebou dvě volné hodiny před spaním a ovladač v ruce. Scrollujete, čtete popisy u nových filmů, otevíráte trailery a zavíráte je po dvaceti sekundách. Po půl hodině vzdáte snahu a pustíte film, který jste viděli čtyřikrát. Není to selhání vůle ani špatný vkus, ale přesně to, co váš mozek v tu chvíli potřeboval, a celý ten proces má svou logiku.
Rozhodovací paralýza nastává tehdy, když množství dostupných alternativ přesáhne kapacitu, kterou dokážeme efektivně zpracovat. Čím víc možností je před vámi, tím silnější je nutkání najít tu absolutně nejlepší, a právě tahle snaha celý výběr zastaví. Přidejte k tomu strach z chybné volby a touhu mít situaci pod kontrolou, a rozhodnutí se buď odkládá donekonečna, nebo výběr skončí u toho, co vás nijak nezklame.
Než vůbec dorazíte k večernímu výběru filmu, máte za sebou desítky drobných rozhodnutí, která vás postupně vyčerpala. Ranní oblečení, práce, oběd, děti, nákup, a to je jen zlomek toho, co mozek během dne zpracovává. Větší výběr přitom neznamená větší spokojenost, spíš naopak, a kdo od sebe vyžaduje vždy tu nejlepší volbu, ten si ani po rozhodnutí neodpočine, protože ho vzápětí napadne, jestli to nešlo líp.
Investovat dvě hodiny do neznámého filmu mozek vyhodnotí jako riziko, přestože reálně nejde o nic zásadního. Funguje tu přirozená tendence přikládat větší váhu možné prohře než možné radosti, a k tomu se přidá obava, jestli v nabídce nečeká ještě lepší film, který jsme přehlédli. Nový titul navíc vyžaduje plnou pozornost, sledování neznámých postav a zpracovávání nových informací, zatímco oblíbený film běží klidně i na pozadí při vaření nebo žehlení, aniž bychom ztratili nit.
Za vracením se k oblíbeným filmům nestojí jen pohodlí. Při pouhém pomyšlení na oblíbený titul se aktivují vzpomínky spojené s příjemnými prožitky ještě předtím, než stisknete přehrát. Filmy z klidnějších let navracejí do doby, kdy byl svět přehlednější a méně přehlcený, a tahle krátká pauza v prostředí, kde všechno dopadá předvídatelně, má prokazatelně uklidňující účinky na prožívaný stres. Starý film tak plní dvě funkce zároveň, totiž zábavu i dekompresi po náročném dni.
Výběr večerního filmu je jen nejviditelnější příklad něčeho, co se opakuje v mnoha dalších situacích. Procházení restauračního menu, hodiny v e-shopu před koupí jednoho produktu, ranní stání před otevřenou skříní nebo listování profily na seznamce vedou pokaždé ke stejnému vzorci, tedy k odkládání nebo úniku k nejjistější variantě, i kdyby nebyla ideální.
Nejúčinnější obrana spočívá v záměrném zúžení výběru ještě předtím, než začnete procházet nabídku. Místo otevřeného scrollování si vyberte maximálně tři filmy a rozhodujte se jen mezi nimi, přičemž pomáhá stanovit si pevný časový limit, po jehož uplynutí si vyberete z toho, co máte před sebou. Funguje i příprava vlastního seznamu filmů dopředu, v klidu a bez únavy, protože k takto vybraným titulům se vrátíte daleko snáze.
Nejdůležitější je ale posun v přístupu samotném, tedy přestat hledat nejlepší možnost a začít hledat prostě něco nového, co vás může překvapit.
Problém není v tom, že by nebylo co sledovat. Problém je v přesvědčení, že někde v nabídce čeká ta jedna dokonalá volba a že ji musíme za každou cenu najít. Přitom stačí vzpomenout na dobu, kdy jsme měli k dispozici pár televizních kanálů a večer byl stejně příjemný.
Jakmile tohle pustíte z hlavy a přestanete od večerního filmu čekat víc než jen příjemně strávené dvě hodiny, výběr se rázem zjednoduší.
Zdroje: verywell mind, Inspirace od tety
