Běžíte k telefonu v domnění, že zase zvoní, ale není to tak. Břicho vás bolí už třetí týden a ráno vstáváte unavenější, než když jste šli spát. Tohle nejsou příznaky náročného týdne, ale blížícího se syndromu vyhoření.
Každý zná období, kdy se práce hromadí, soustředění selhává a únava přichází dřív, než den vůbec začne. Jenže existuje hranice, za níž tělo a psychika přestávají zvládat přetížení způsoby, které dosud fungovaly. Právě tehdy se začínají ozývat signály, které si zaslouží pozornost, ne ignorování. Nejde vždy o dramatické výkyvy ani o okamžik, kdy člověk náhle zkolabuje. Mnohem častěji jde o drobné, opakující se projevy, které spolu zdánlivě nesouvisejí, ale dohromady tvoří jasný obraz toho, že organismus pracuje v nouzovém režimu.
Trávicí soustava na chronický stres reaguje mezi prvními. Tlak v žaludku, nevolnost po jídle nebo pocit staženého břicha bez zjevné příčiny lidé nejčastěji přičítají rychlému tempu dne, a když po pár dnech odezní, přestanou na ně myslet. Pokud se ale vrací pravidelně, zejména v pracovním týdnu, tělo tím říká něco, co stojí za to vyslechnout.
Falešné zvonění nebo přesvědčení o příchozí zprávě ve chvíli, kdy je telefon zcela tichý, odborníci spojují s hypervigilancí. Mozek je natolik přetížený, že začíná reagovat i na podněty, které reálně neexistují, protože se nachází v nepřetržité pohotovosti. Nejde o nic úsměvného. Jde o signál toho, že nervová soustava funguje v nouzovém režimu dlouhodobě a standardní odpočinek z něj člověka nedostane.
Vyčerpání při syndromu vyhoření se od běžné únavy liší tím, že ho spánek nevyřeší. Člověk vstává ráno se stejnou únavou, s níž ulehal, víkend nepřinese regeneraci a dovolená přinese nanejvýš krátkou úlevu. Původní stav se vrátí zpravidla do dvou pracovních dnů. Většina lidí tento příznak přehlíží nejdéle, protože ho považuje za přirozený důsledek náročného životního stylu.
Přeskakování mezi úkoly, zapomínání věcí starých pár minut nebo to, že jednoduchý e-mail zabere dvakrát tolik času než obvykle, nejsou projevy roztržitosti ani lenosti. Mozek přestává efektivně filtrovat podněty, protože jeho kapacitu spotřebovává zvládání chronické zátěže. Výsledkem je pocit, že toho člověk má zkrátka příliš mnoho, ale ve skutečnosti mysl jednoduše nemá na víc.
Psychická kapacita je vyčerpaná natolik, že jakýkoli další podnět, byť sebemenší, působí jako přetížení. Situace, které by člověka za normálních okolností nechaly klidným, najednou vyvolávají nepřiměřenou reakci a frustrace přichází rychleji. Okolí to vnímá jako změnu charakteru nebo špatnou náladu, zatímco jde o symptom přetížení s konkrétní příčinou.
Rušení plánů, nereagování na zprávy nebo potřeba trávit veškerý volný čas v úplné izolaci nejsou projevem introvertní povahy. Jde o obranný mechanismus organismu, který se snaží omezit množství podnětů, které musí zpracovávat. Sociální interakce, i příjemné, kladou na psychiku nároky a vyčerpaný organismus je odmítá jako zdroj další zátěže.
Ztráta zájmu o věci, které člověka dříve nabíjely, prázdný pocit při práci nebo nezájem o koníčky patří mezi nejzávažnější varovné signály ze všech. Odborníci tento stav označují pojmem anhedonie, tedy neschopnost prožívat radost. V tomto bodě vyhoření buď bezprostředně hrozí, nebo už probíhá.
Každý z těchto příznaků může stát osamoceně a mít jinou příčinu. Každý z těchto příznaků může stát osamoceně a mít jinou příčinu. Když se ale začnou objevovat dohromady, je načase zpozornět. Tělo varuje dlouho předtím, než člověk skutečně zkolabuje, a právě raná stádia jsou chvílí, kdy vědomá změna přinese nejrychlejší výsledky. Rozpoznat tyto signály neznamená podlehnout slabosti. Znamená to přijmout odpovědnost za vlastní zdraví, a pokud je potřeba, říct si o pomoc, ať už blízkým, nebo terapeutovi.
Zdroje: Autorský text + Vladimír Kebza, Iva Šolcová: Syndrom vyhoření. Praha: SZÚ, 1998. ISBN 80‑7071‑231‑7, healthline
