Když druhá polovička prochází těžkým obdobím, snažíme se ji vyslechnout, pochopit a poradit jí. Švýcarští psychologové se zeptali párů, které spolu žijí v průměru už přes třicet let, co z takové podpory dělá spokojený vztah, a odpověď vás dost možná překvapí.
Partner se vrátí z práce úplně vyčerpaný a vy odložíte vlastní starosti, abyste ho mohli v klidu vyslechnout. Snažíte se pochopit, co ho trápí, hledáte slova útěchy a občas přidáte i radu. Druhý den už se o tom, co jste pro něj udělali, nemluví a všechno běží dál jako obvykle. Ve dlouhém vztahu se podobné chvíle opakují tak často, že je začneme brát jako samozřejmost.
Na tyhle obyčejné chvíle opory se zaměřili psychologové z Curyšské univerzity. Oslovili páry, které spolu prožily v průměru přes třicet let a většinou jsou manželé, a zajímalo je, co se odehrává po samotné pomoci. Tedy jestli ten, kdo podporu dostal, za ni cítí vděčnost, jestli ji dá najevo a jak to souvisí se spokojeností obou.
Pomoc ve stresu se spokojeností ve vztahu samozřejmě souvisí. Když ale výzkumníci do výpočtu zahrnuli i vděčnost, přímé spojení skoro zmizelo, protože vedlo hlavně přes ni. Dobrý pocit ze vztahu tedy podle všeho nevychází tolik z toho, jak moc se pro partnera snažíme, jako spíš z toho, jestli cítíme, že si naší snahy váží. U žen to platilo téměř beze zbytku, u mužů měla samotná pomoc ještě malý vliv.
Z ocenění navíc těží oba. Když někdo podrží svou polovičku v těžké chvíli a cítí, že si toho druhý váží, bývá se vztahem spokojenější i ten, komu pomoc patřila. Autoři v tom vidí přirozenou rovnováhu mezi partnery. Kdo zrovna dává víc, dostane zpátky uznání, a vztah tak zůstává férový pro oba, i když se role během let mnohokrát prohodí.
Možná vás napadne, že nejdůležitější je nahlas vyslovené děkuji. Ukázat ji lze i beze slov, třeba něhou a projevem náklonnosti. Důležité je hlavně to, jestli ji ten druhý dokáže vycítit a má pocit, že jeho snaha nezůstala bez povšimnutí.
V tom ale často děláme chybu. Z dalšího výzkumu, na který autoři odkazují, vyplývá, že vděčnost svého partnera běžně podceňujeme a myslíme si, že si nás váží méně, než ve skutečnosti. Takový pocit pak souvisí s menší spokojeností u obou. Proto se vyplatí své díky neschovávat, i když vám mohou připadat samozřejmé a zbytečné.
Rozdíly mezi muži a ženami nebyly hlavním cílem výzkumu, přesto jsou dobře vidět. U žen bylo spojení mezi pomocí, pocitem ocenění a spokojeností až více než dvakrát silnější. Ženy navíc vnímaly vděčnost svých mužů jako o něco slabší, než jakou muži cítili od svých partnerek. Podle dřívějších poznatků ženy vděčnost obecně častěji prožívají i vyjadřují, takže ji muži možná snáze zachytí. U mužů zase hodně záleží na tom, jestli je poděkování upřímné.
Vděčnost nemá vždy stejnou sílu. Jinak ji prožijeme, když nám partner ráno uvaří kávu, a jinak, když při nás stojí ve chvíli, kdy přijdeme o práci. Právě podpora v náročných obdobích si zaslouží, abychom ji nenechali bez odezvy. Díky by přitom měly odpovídat tomu, co jsme opravdu dostali, protože nepřiměřená vděčnost podle jiného výzkumu vztahu spíš nepomáhá.
Hezkou společnou chvílí může být vzpomínka na konkrétní těžké období, kdy jeden stál při druhém. Stačí si o něm spolu popovídat a říct si, za co jste si tehdy byli vděční. Dobře funguje také obyčejný deník, do kterého si zapisujete, čeho si na partnerovi za den vážíte, a pak mu to i řeknete. Podle jiné práce takový zvyk u manželských párů zvedl spokojenost ve vztahu.
Švýcarské páry byly převážně spokojené a data zachycují jen jeden okamžik jejich společného života, takže nejde o pevné pravidlo. I tak dává smysl zkusit to hned dnes večer. Poděkujte za trpělivost v napjatém týdnu, za vyslechnutí po těžkém dni nebo partnera jen obejměte, když víte, že pro vás udělal něco navíc. Takové drobnosti vám oběma připomenou, jakou oporu v sobě máte.
Zdroje: Autorský text, studie: Roth, M., Good, N., Ledermann, T., Landolt, S. A., Weitkamp, K. & Bodenmann, G. (2024). Building happier bonds: gratitude as a mediator between dyadic coping and relationship satisfaction in romantic couples. Frontiers in Psychology.
