Tisíce zaměstnanců přestaly dělat přesčasy zdarma a debata, která se rozpoutala, rozdělila pracovní svět na dva tábory. Jedni mluví o lenosti a nezájmu, druzí o férovosti a psychickém přežití. Za termínem quiet quitting se skrývá složitější příběh.
Možná to znáte ze svého okolí nebo přímo z vlastní zkušenosti. Někdo z kolegů začal odcházet přesně načas, večerní zprávy nechává bez odpovědi a projekty nad rámec své náplně prostě ignoruje. Výpověď nepodal, na poradách se chová stejně jako dřív, jen přestal dělat víc, než za co dostává zaplaceno.
Tento posun dostal v roce 2022 název quiet quitting a od té doby rozděluje pracovní svět, přičemž jedni mluví o lenosti a druzí o férovosti.
Nejde o odchod ani sabotáž. Quiet quitting je odmítnutí neplacené práce a návrat k tomu, co stojí v pracovní smlouvě, tedy ke konkrétní pracovní náplni, dohodnutému času a dohodnuté odměně. Lidé, kteří k tomuto rozhodnutí dospěli, nezačali pracovat hůře, jen přestali dotovat firmu vlastním volným časem.
Fenomén se rozšířil výrazně po pandemii, která pro mnohé přinesla bolestný experiment s tím, jak snadno pracovní svět pohltí i ten nejsoukromější prostor domova. Generace Z a mladší mileniálové nepovažují práci za primární zdroj vlastní identity a odmítají měřit svoji hodnotu výkonem, a právě jejich postoj celý trend výrazně urychlil. Jenže starší generace to vnímá jako neochotu a lenost.
Zaměstnanec prodává čas, zkušenosti a dovednosti za předem dohodnutou odměnu a firma za tuto odměnu kupuje konkrétní výkon, ne neomezenou dostupnost. Pracovní smlouva zavazuje obě strany stejnou měrou, a pokud jedna strana trvale dostává víc, než za co zaplatila, nejde o projev důvěry, ale o nerovné nastavení vztahu.
V mnoha firmách se přesto nadstandardní nasazení stalo neoficiálním očekáváním, které se nikde nepíše, ale za jehož neplnění se platí. Kdo odmítne zůstat přesčas nebo nevyřizuje záležitosti o víkendu, snadno se stane tím, o kom se říká, že nestojí o kariéru a není týmovým hráčem.
Vyhoření nepřichází ze dne na den, ale pomalu se hromadí v situacích, kdy člověk opakovaně odvádí víc, než za co ho firma platí, a žádné uznání ani kompenzace nepřicházejí. V takové chvíli quiet quitting není vzdání se, ale obyčejná sebeochrana. Firmy, které fluktuaci přičítají špatné pracovní morálce, si málokdy přiznají, že hledat a zaškolovat nového zaměstnance je nákladově i časově náročnější než upravit podmínky tomu stávajícímu.
Když firma zjistí, že jí kapacity nestačí, řešení existují a jsou celkem přímočará. Může přidat peníze, přerozdělit práci mezi tým nebo přijmout dalšího člověka. Co není řešení, je tiché očekávání, že zaměstnanci mezeru zaplní vlastním časem a bez náhrady, protože přesně tenhle mechanismus quiet quitting spustil. V českém prostředí je tato dynamika obzvlášť patrná, protože kultura nadpráce bez náhrady má hluboké kořeny a přesčasy zdarma jsou v mnoha oborech stále běžnou samozřejmostí, o které se nahlas nemluví.
Dělat přesně to, za co jste placeni, není selhání ani rebelie, ale respektování dohody, na které každý pracovní vztah stojí. Za quiet quittingem se už objevuje závažnější trend nazývaný quiet cracking, tedy stav, kdy zaměstnanec pod dlouhodobým tlakem psychicky kolabuje, ale dál pracuje, protože nemá na výběr. Jeho příčiny jsou totožné, jde o systém, který od lidí trvale bere víc, než za co platí. Firmy, které quiet quitting vnímaly jako problém zaměstnanců, a ne jako signál k vlastní změně, dnes čelí důsledkům tohoto rozhodnutí. A těm se nevyhnou.
Zdroje: CNBC, The New Yorker
