Kratší pracovní týden patří k nejdiskutovanějším tématům posledních let. Firmy ho testují, zaměstnanci o něm sní a kritici ho označují za projev lenosti. Výsledky skutečných experimentů ale přinášejí odpovědi, které většinu z nás překvapí.
Řekněte někomu ze starší generace, že chcete pracovat čtyři dny v týdnu, a připravte se. Buď přijde ticho, nebo věta o tom, že jejich generace to taky nějak dala a nestěžovala si. Work-life balance se stal slovním spojením, za kterým si velká část lidí představí pohodlnost nebo neschopnost na něčem tvrdě pracovat. Přitom kdo tohle říká, pravděpodobně nikdy nezažil pracovní den, který formálně skončil v půl páté, ale ve skutečnosti neskončil vůbec.
Problém není v tom, že by lidé už nechtěli pracovat. Po práci ale chtějí ještě stihnout něco jiného než padnout na gauč, protože na nic jiného jim síly nezbudou. Hranice mezi pracovní dobou a osobním životem se za poslední roky rozmazala tak, že ji spousta lidí přestala vnímat jako hranici. Pracovní notebook si berou i na chalupu, telefon leží na nočním stolku a dovolená se plánuje tak, aby byl člověk pořád na příjmu, kdyby ho v práci náhodou potřebovali.
Mladší generace to prostě vidí jinak a těžko jim to vyčítat. Koukají na své rodiče, kteří celý život dřeli od rána do večera, a říkají si, že takhle to mít nechtějí. Není to lenost, je to jiná priorita. Firmy, které to pochopily, dnes zajímavé kandidáty seženou. Ostatní společnosti pak kroutí hlavou nad tím, proč jim šikovní lidé odcházejí ke konkurenci, která jim nenabídla vyšší výplatu, ale normální pracovní dobu a respekt k tomu, že mají i život mimo kancelář.
Čtyřdenní pracovní týden testovaly třeba Island nebo Velká Británie a výsledky byly překvapivé, přinejmenším pro ty, kdo čekali propad výkonu. Lidé pracovali koncentrovaněji, méně marodili a do práce se více těšili. Zaměstnanec, který si skutečně odpočine, odvede víc než ten, kdo v pátek u stolu sedí, ale hlavou je úplně někde jinde.
Jenže tady přichází háček, který si hodně firem neuvědomí hned. Zkrácení týdne samo o sobě nic nevyřeší, pokud se do čtyř dní jen přeskládá stejné množství práce jako předtím do pěti. Pátek je pak volný, ale člověk ho prospí nebo ho stráví tím, že se oklepává z předchozích čtyř dní, které odsýpal v tempu, na které normálně potřeboval celý týden.
Mozek potřebuje jasný signál, že pracovní čas skončil. Ten ale nepřijde automaticky jen proto, že je jiný den v týdnu. Přijde tehdy, když člověk zavře počítač, přestane být na telefonu dostupný a věnuje se něčemu, co s prací nemá nic společného. Bez tohohle přepnutí je jedno, jestli pracuje čtyři dny nebo klidně šest.
Vezměte dva kolegy na stejné pozici ve stejné firmě. Jeden ví, co má dělat, může si den naplánovat podle sebe a na konci vidí, co stihl. Druhý celý den hasí požadavky, které nikdo neplánoval, sedí na schůzkách, ze kterých nevzejde nic konkrétního, a večer vlastně neví, čeho dosáhl. Ten první odchází domů v pohodě, ten druhý s hlavou plnou nedodělků, přestože odpracovali naprosto stejnou dobu.
Firmy, které zkrátily pracovní týden a zároveň přestaly měřit lidi podle toho, jak dlouho sedí na místě nebo jak jsou dostupní mimo pracovní dobu, většinou nelitují. Tam, kde ale management přidal volný pátek a jinak nechal věci při starém, si zaměstnanci rychle spočítali, že čtyři dny v tom samém tempu jako předtím pět nejsou vlastně žádná výhra.
Jeden volný pátek nevyřeší to, co se v člověku nastřádalo za ty roky. Work-life balance není cílová stanice, ale něco, co si každý průběžně seřizuje podle toho, kde v životě zrovna stojí. Někdy stačí přestat číst pracovní e-maily po večeři, jindy je potřeba si sednout s nadřízeným a říct na rovinu, že takhle to dál nejde. Hranice, které člověk druhým neřekne nahlas, si druzí prostě neodvodí sami, a to platí bez ohledu na to, kolik dní v týdnu firma zadává práci.
Zdroje: Médium.cz
