Jeden zabil soupeře při hádce o tenis. Druhý zavraždil vlastního otce, protože věřil, že je to ďábel v přestrojení. Třetí umělec se malování nevzdal ani ve Vídni, kde spal na ulici. Za každým z jejich obrazů se skrývá příběh, který k jemnému umění nesedí.
Stojíte v galerii před obrazem, který vás doslova zastaví. Světlo na plátně vypadá tak skutečně, že skoro slyšíte, jak postavy dýchají. Přemýšlíte, co musel cítit člověk, který tohle dokázal. Pak se dozvíte, že ten člověk zabíjel. Bohužel to není výjimka. Je to příběh hned tří malířů, u kterých talent a hrůza žily bok po boku.
Caravaggio se v Miláně narodil do rodiny se zázemím, talent přišel brzy a byl nepřehlédnutelný. Ve třinácti ho dali do učení k malíři, který ho vedl k realismu, a z toho základu pak vyrůstalo všechno ostatní. V Římě začínal od nuly, maloval jen detaily na cizích obrazech, ovoce a květiny, ale cesta nahoru šla rychle.
Kolem roku 1600 dostal zakázku na tři velké obrazy ze života svatého Matouše pro kostel San Luigi dei Francesi a světlo v těch obrazech fungovalo jinak než u kohokoli před ním. Postavy vystupovaly z temnoty, jako by někdo prudce otočil lampou. Lidi to fascinovalo.
Jeho jméno se přitom v římských policejních spisech objevovalo pravidelně. Nebylo to tak, že by ho osud do konfliktu zatlačoval. Caravaggio nosil meč u pasu a potyčky si aktivně vyhledával. Vlivní přátelé, kardinálové a mecenáši ho z průšvihů vždy vytáhli. Až do té noci v květnu 1606, kdy ho nevytáhl nikdo.
Z hádky o průběh tenisového zápasu se stala rvačka s ozbrojenými skupinami na obou stranách a výsledkem byl jeden mrtvý. Caravaggio zmizel ještě tu noc, utekl nejprve k rodině Colonna, pak do Neapole a nakonec na Maltu, kde ho tamní rytíři přijali s otevřenou náručí. Když ale i , uvěznili ho a nakonec vyloučili z řádu. Utekl slaněním po útesu k čekající lodi a několik měsíců se skrýval na Sicílii. Pak se vydal zpátky směrem k Římu, kde ho čekala papežská milost. Na pláž u Porto Ercole ho přinesli mrtvého ve 38 letech. Příčina smrti se nikdy neprokázala.
Richard Dadd měl na svůj věk neobvyklou přesnost štětce a rychle si toho u správných lidí všimli. Na Královskou akademii umění ho přijali ve dvaceti, medaili za kresbu živých modelů získal záhy a ve skupině mladých malířů The Clique, která chtěla zatřást londýnskou scénou, byl považován za nejsilnější hlas. Budoucnost vypadala jasně.
V roce 1842 se vydal na cestu přes Evropu a Blízký východ jako kreslíř svého mecenáše sira Thomase Phillipse. Někde na Nilu, ke konci roku, se něco zlomilo. Dadd začal věřit, že je pod vlivem egyptského boha Osirida. Choval se nestabilně, byl stále agresivnější. Okolí to zpočátku svádělo na úpal.
V srpnu 1843, po návratu do Anglie, Dadd zavraždil svého otce. Byl přesvědčen, že otec je ďábel v přestrojení. Na útěku do Francie se pokusil zavraždit dalšího cestujícího. Byl zadržen, k činu se přiznal a skončil v Bethlemu, proslulé psychiatrické léčebně přezdívané Bedlam. Lékaři mu pravděpodobně diagnostikovali paranoidní schizofrenii. Stejnou nemocí trpěli i jeho sourozenci.
Co se dělo dál, je paradox, který se těžko chápe. Za zdmi Bethlemu a pozdějšího Broadmooru maloval Dadd nejlepší obrazy svého života. The Fairy Feller's Master-Stroke, na kterém pracoval devět let, patří dnes k ikonám viktoriánského umění. Zemřel v Broadmooru v roce 1886. Nikdy nevyšel ven.
Adolf Hitler přišel do Vídně s jediným snem, a to stát se malířem. Pokusil se o to dvakrát, chtěl se dostat na Akademii výtvarných umění. Dvakrát ho odmítli. Prodával pohlednice, přežíval na okraji společnosti, spal s bezdomovci na nádražích. Někdy se člověk zamyslí nad tím, co by se stalo, kdyby komise tehdy řekla ano, jestli by dějiny vypadaly jinak. Místo plátna a štětce si našel jiný nástroj a výsledkem byla válka, která si vyžádala životy desítek milionů lidí.
Vědci, kteří se temnou stránkou kreativity zabývají, došli k překvapivému závěru. Kreativita a destrukce si neodporují, mohou v jednom člověku klidně existovat vedle sebe. Tvůrčí potenciál dokáže spustit frustrace, úzkost, pocit odmítnutí nebo duševní nemoc. Světlá stránka talentu a jeho temná stránka se tak možná živí ze stejného zdroje.
U Caravaggia šlo o neschopnost zvládat temperament v době, kdy Řím byl nebezpečným místem a meč u pasu byl standardní výbavou. U Dadda šlo o duševní nemoc, která deformovala realitu tak zásadně, že vlastní otec se stal nepřítelem. U Hitlera šlo o odmítnutí, křivdu a ambici, které se nakonec obrátily proti celému světu.
Obrazy Caravaggia jsou krásné, a přitom ten muž zabíjel. Daddovy víly jsou nádherné, ale jejich autor zavraždil vlastního otce. Hitlerovy akvarely visí v soukromých sbírkách a jejich autor rozpoutal nejničivější válku v dějinách lidstva.
Za těmito obrazy stojí příběhy, které by vás možná od návštěvy galerie odradily. Jenže právě skrytá temnota, která z nich čiší, mohla být tím, co ty obrazy vůbec umožnilo vytvořit.
Zdroje: Autorský text, Wikipedie, Médium, Wikipedie, Studie: Zhou, J., Zhao, B., & Zhang, M. (2023). Hotspots and research trends of the ‘dark side of creativity’ in the last decade.
