Spousta z nás si párkrát zkontroluje zámek nebo si umyje ruce vícekrát, než by bylo nutné, a pak na to zapomene. U OCD to takto nefunguje, protože vtíravé myšlenky se vracejí, rituály přinášejí jen krátkodobou úlevu a úzkost narůstá den za dnem.
Kontrolovat zamčené dveře před odchodem je normální. Vrátit se k nim potřetí také ještě není důvod k panice. Horší to začíná být tehdy, když se tahle pochybnost vrací každý den a trvá desítky minut, přičemž žádné ujišťování nepomůže. OCD se v takové podobě dotýká přibližně dvou až tří procent z nás a zhruba polovina postižených se ohlásí ještě před dvacítkou.
Jednu věc je potřeba říct hned na začátku, a to, že OCD nesouvisí se slabostí charakteru ani s tím, že by někdo byl prostě moc úzkostlivý nebo puntičkářský. Jde o stav, při kterém se do hlavy opakovaně vracejí poplašné signály i tam, kde žádné reálné nebezpečí nehrozí, a postižený na ně nedokáže nereagovat. Za hranici se přitom považuje situace, kdy rituály a vtíravé myšlenky zaberou více než hodinu denně, ale v praxi to bývá výrazně více.
OCD má dvě tváře, které fungují dohromady. První jsou obsese, tedy nechtěné myšlenky, obavy nebo pochybnosti, které se vracejí znovu a znovu a nedají se zatlačit vůlí. Mohou mít podobu strachu z nákazy, obav z toho, že ublížíte sobě nebo někomu blízkému, ale také zdánlivě nesmyslných přesvědčení, třeba že šlápnutí na kanál přinese neštěstí nebo že věci musí stát na přesně daném místě, jinak se něco stane. Většina postižených přesně ví, že jejich myšlenky nedávají smysl, a přesto je zastavit nedokáže.
Druhou tváří jsou kompulze, tedy rituály, které dočasně úzkost z obsesí sníží. Mytí rukou tak dlouhé, až jsou rozedřené, opakované kontrolování spotřebičů, přerovnávání věcí, počítání, vyhýbání se určitým místům nebo opakování frází nahlas i v duchu. Úleva po rituálu ale vydrží jen chvíli, načež se obsese vrátí a celý kolotoč začíná znovu.
Od běžné pečlivosti nebo perfekcionismu se OCD odlišuje tím, že celý ten kolotoč jede pořád dokola, úzkost přivolá rituál, ten na chvíli uleví a vzápětí přijde úzkost znovu. Pokud se ho nedaří přerušit, začne postupně zasahovat do práce, vztahů i základních denních rutin. U dětí to bývá ve škole dobře vidět, protože soustředění jde stranou, tempo třídy nestíhají a spolužáci si brzy všimnou opakujícího se chování, které pak může vést k šikaně a postupnému stahování se do ústraní.
Vtíravé myšlenky občas zažíváme víceméně všichni, a to samo o sobě k diagnóze nestačí. Stačí vyrazit na dovolenou a hned několikrát kontrolujete spotřebiče, okna a uzávěr vody. Zbystřit byste měli tehdy, když se vracejí pravidelně, nesou si s sebou výraznou úzkost a nedokážete je přehlušit ani po delší snaze.
Dalším signálem bývá nutkání provést rituál přesně určeným způsobem, třeba zamknout dveře právě třikrát, jinak to prostě nestačí. Co se týče toho, koho OCD postihuje, tady žádný vzorec neplatí, trápí stejně muže i ženy a rozvinout se může kdykoliv, i když nejčastěji se ozve ještě před třicítkou.
Osobně si vždy OCD spojím s legendárním seriálem Teorie velkého třesku, kde hlavní hrdina s touto poruchou bojuje, což dodává seriálu spoustu vtipných scének.
OCD se léčí a léčba funguje. Nejúčinnější cestou je kombinace kognitivně-behaviorální terapie a v řadě případů i antidepresiv. V terapii se postižený postupně a řízeně vystavuje situacím, které úzkost spouštějí, ale tentokrát bez možnosti sáhnout po rituálu. Učí se tak vlastní zkušeností, že úzkost sama od sebe odezní, a tento poznatek postupně mění to, jak na obsese reaguje.
Tento přístup přitom funguje u přibližně tří čtvrtin těch, kteří ho zkusí. Největší překážkou k zahájení léčby přitom bývá ostych, protože spousta postižených své nutkání vnímá jako natolik podivné, že o něm raději mlčí. Jenže čím déle se s tím člověk trápí sám, tím víc si porucha upevňuje svůj prostor.
Zdroje: Autorský text, Wikipedie, Národní zdravotnický portál, Moje psychologie
