Kousek od Evropy existuje místo, kde dívky od útlého věku jedí obří porce jídla, i když o to nestojí a neplánují závody v kulturistice. Jejich matky věří, že tím dcerám pomáhají, protože kilogramy rozhodují o tom, jestli se žena vůbec někdy provdá.
Cestování vás občas přivede do míst, která vás zastaví a donutí přemýšlet. Ne kvůli architektuře nebo jídlu, ale kvůli věcem, které tam fungují úplně jinak než doma. Jednou z takových zemí je místo na okraji Sahary, kde se představa o ženské kráse od té naší liší natolik, že to zpočátku zní úsměvně, než vám dojde stinná stránka věci.
Tam, kde my vidíme zdravotní riziko, tamní komunita vidí krásu, zralost a připravenost na manželství.
Tou zemí je Mauritánie. Maurská populace, která tvoří přibližně dvě třetiny obyvatelstva, po staletí žila v přesvědčení, že čím má žena kypřejší tvary, tím je hodnotnější. Vzniklo to kdysi z nouze, protože v krajině, kde sucho přicházelo bez varování a neúroda znamenala hlad, plné tělo prostě říkalo, že se rodina má dobře.
Štíhlá žena byla ostudou pro celou rodinu, protože naznačovala, že ji muž nedokáže uživit. Tohle přesvědčení se předávalo z matek na dcery tak přirozeně, že to nikomu nikdy nepřišlo divné, jen cizincům. Místní přísloví říká, že žena zabírá v srdci svého muže tolik místa, kolik ho zabírá v jeho posteli.
Za tímto přesvědčením stojí tradice zvaná leblouh. Francouzi pro ni používají výraz gavage, stejný, který označuje vykrmování hus na foie gras, a toto přirovnání není náhodné. Dívky, někdy již od pěti let, svěřují rodiny starším ženám, jejichž úkolem je přivést je k co největší váze před sňatkem.
Denně snědí přes 16 000 kalorií a vypijí litry velbloudího mléka. Když ho odmítají, přicházejí velmi kruté tresty. Vykrmovačky často týrají dívky tím, že jim mačkají prsty mezi dvěma dřevěnými tyčkami, bijí je a izolují od ostatních, aby neměly jinou možnost než jíst dál.
Studie z roku 2013 zjistila, že přes 60 % dívek fyzické násilí při vykrmování zažilo a téměř třetina utrpěla zlomeniny prstů. Za strie se přitom chválí, protože jsou v tamním prostředí důkazem, že dívka dobře přibírá. Matky, které tohle svým dcerám dělají, přitom většinou upřímně věří, že se o ně starají nejlépe, jak umí. Jen je hrozné pomyšlení, že i ony si tím v minulosti prošly, ale do života svých dcer se nevcítí a dělají jim to, co ony samy nesly těžce.
Mauritánské ženy se často potýkají se zdravotními problémy, které v jiných zemích přicházejí až ve středním věku a později. Cukrovka, vysoký tlak a srdeční potíže nejsou v Mauritánii výjimkou ani u velmi mladých dívek, jejichž těla prostě nápor kilogramů nezvládají.
Situaci navíc komplikuje černý trh s léky. Kortikoidy, antikoncepce a hormony určené původně pro hospodářská zvířata, to vše se v mauritánských městech prodává volně a ženy po nich sahají proto, aby přibíraly rychleji. Následky bývají tragické, ale strach z toho být příliš hubená a neprovdat se bývá silnější než cokoli jiného.
Ve městech se situace mění, byť pomalu. Mladé ženy mají telefony, sledují jiný svět a část z nich chce žít jinak. Místní aktivistky spolupracují s imámy, kteří svým komunitám říkají, že poškozovat tělo odporuje hodnotám islámu.
Na venkově se tohle všechno prosazuje těžko, protože tradice stojí na matčině přesvědčení, že dcerce pomáhá, a to se nepřepisuje přes noc. Mauritánie ale jako destinace dělá přesně to, co od cestování čekáme nejvíc: donutí nás podívat se na věci, které jsme dosud brali jako samozřejmost, úplně jinak.
Zdroje: Harvard International Review, Wikipedie, Studie - A Description of Female Genital Mutilation and Force-Feeding Practices in Mauritania, PLOS ONE (2013)
