Pokojové rostliny jsou oblíbeným doplňkem mnoha domácností. Nedivím se. Díky nim jsem víc ve spojení s přírodou, protože nemám zahradu. Některé druhy mohou být lehce jedovaté. Víte, které to jsou a na co si dát pozor?
Pokojovky mám doma ráda. Dělají můj byt útulnější, živější a tak nějak se víc cítím být „doma“. Asi vás to taky tak baví. Neřeším latinské názvy ani botanické znalosti. Razím motto, že kytka, která nepřežije moji péči, u mě doma nemá co dělat. A přesně takhle k nim přistupuje většina lidí kolem mě. Jenže pak se občas stane, že některé z těch úplně obyčejných rostlin nejsou tak nevinné, jak vypadají. Nejsou to žádní zabijáci, ale lehce jedovaté můžou být. A pokud máte doma děti nebo zvířata, je dobré to vědět.
Neznamená to, že je hned musíte vzít a vyházet z okna. Spíš jde o to mít normální přehled. Tady je pár jednoduchých informací, díky kterým se dá s těmito rostlinami žít úplně v klidu.
Velké zelené listy se světlými skvrnami vypadají luxusně a rostlina působí nenáročně. Jenže právě ona patří mezi ty problematičtější. Obsahuje látky, které při kontaktu podráždí kůži nebo sliznice. Většinou je to mléčná šťáva, která vyteče, když zlomíte list nebo stonek. Mně osobně se nikdy nic nestalo, ale znám případy, kdy si dítě strčilo kousek listu do pusy a skončilo to pálením a otokem. U zvířat to bývá podobné – slinění, podráždění, nepohoda. Je to nepříjemné, ale fakt to většinou není nic, co by ohrozilo život.
Řešení je vlastně jednoduché. Dieffenbachii doma můžeme mít, ale umístíme ji tam, kde na ni nedosáhne zvědavá ruka nebo tlama. A při přesazování nebo zastřihování si klidně nasaďte rukavice, případně si ruce pak umyjte.
Vypadá skvěle na fotkách, rychle roste a člověk má pocit, že má doma kousek džungle. Málokdo ale tuší, že i ona patří mezi rostliny, které nejsou úplně bezpečné na ochutnávání. Listy i stonky obsahují látky, které mohou dráždit ústa a trávicí trakt. Pokud máte malé dítě, které rádo všechno zkoumá pusou, nebo kočku, co okusuje listy, může se objevit podráždění, zvracení nebo nechutenství.
Já monsteru beru jako typickou „koukací" rostlinu. Je na parádu, ne na hraní a stejně jsem to učila i svou dceru. Funguje to bez problémů. Můj pes naštěstí pohrdá čímkoliv zeleným a není to ten typ, co všechno vezme do tlamy. Pokud to ovšem nejsou chutné slepičí exkrementy ze sousedovy louky.
Snese sucho, má lesklé listy a skoro nic po vás nechce. Překvapilo mě, že i on je lehce jedovatý. Obsahuje látky, které můžou při požití zase způsobit podráždění nebo nevolnost. Stejně jako u dieffenbachie a monstery tu nejde o žádné drama, ale nepříjemné to být může. Lidem s citlivější pokožkou může podráždit kůži, hlavně pokud se poraní list a šťáva se dostane na ruce.
Mám ho ráda právě proto, že je bezúdržbový. Pokud doma máte mazlíčky, je lepší dát ho někam do výšky nebo do místnosti, kam vaše zvířata běžně nechodí.
Co jsem si z toho všeho vzala? Prostě vědět, co mám doma. Nemusím znát chemické složení, stačí zdravý rozum. Rostliny dávám mimo dosah dětí a zvířat, při přesazování si myju ruce a nenechávám ulomené části válet se po bytě. A když si nejsem jistá, raději si o nové květině něco málo zjistím.
Pokud někdy dostáváte květiny darem a nevíte přesně, co jsou zač, často stačí se podívat na květináč a hledat etiketu. Často je na ní název rostliny uvedený spolu s pokyny pro zálivku a náročností na světlo. Když ne, zkuste některou z aplikací pro rozpoznávání rostlin, kterou si můžete stáhnout do mobilu. Třeba se pak do tajemství své domácí flóry ponoříte víc a kdo ví? Možná pak naše rostliny přestanou mít doma tak bojové podmínky, jako mám třeba zrovna já.
Zdroje: Hobbio, Naše zahrada
