Tchyně mi kdysi řekla větu, které jsem vůbec nerozuměla. Pak jsem začala pátrat a zjistila, že za ní stojí tradice, o které polovina republiky nemá tušení, a ta druhá ji bere jako samozřejmost.
Bylo to někdy na konci března, pár dní před Velikonocemi, a tchyně nadšeně prohlásila, že jedeme nakupovat. Šlo o oblečení, což mi tehdy vůbec nedošlo. Vzala jsem to jako výlet a max. jsem počítala s platem vajec navíc a možná nějakým tím roztomilým čokoládovým zajíčkem a jarní dekorací, protože tchyně měla zálibu v sezónní výzdobě.
Jenže ona pořád něco opakovala o beránkovi a také smůle, o tom, že se nesmí zapomenout, a pak padla ta věta, která mě velmi pobavila: „Musíš si něco koupit na sebe, aby tě nepokakal beránek.” Když jste původem ze vsi a denně jste byli na statku, tak vám to prostě přijde vtipné. Stála jsem v uličce mezi regály a říkala si, to musela vymyslet nějaká žena, to jinak není možné.
U nás doma tohle rčení nebylo. Vyrůstala jsem na vesnici v pohraničí, kde Velikonoce znamenaly řehtačky, šupání, barvení vajíček a mazance, které voněly celým domem. Tradice nákupů tam prostě nebyla, nebo se po odsunu a příchodu nových obyvatel někde cestou ztratila, těžko říct. Jenže tchyně to brala jako naprostou samozřejmost, jako by vám říkala, že si musíte vyčistit zuby, než půjdete spát.
Nedalo mi to a začala jsem se ptát. Ukázalo se, že záleží hodně na tom, odkud pocházíte. Spousta lidí z měst tohle rčení znala od dětství, beránek byl téměř rodinný imaginární člen a každý věděl, co znamená ho nepopudit. Na menších vesnicích, zvlášť tam, kde se komunity po válce promíchaly, to ale věděl málokdo.
Beránek je v lidové tradici symbolem jara, čistoty a nového začátku, tedy přesně toho, co Velikonoce mají představovat.Bylo to myšleno s nadsázkou, jak to u venkovského humoru bývá, ale za tím humorem se schovávala celkem jasná výzva, která nás ženy baví. Protože s končící zimou to chce přece veselý jarní outfit, ne zimní bundy a boty.
Na Velikonoční pondělí tak patřilo mít na sobě aspoň jeden nový kousek, přičemž nemuselo jít o nic velkého. Nová zástěra, čerstvě ušitá blůza, jarní šátek. Podstata byla v gestu, ne v ceně, a to gesto mělo jasný význam, že člověk ví o novém začátku a jde mu vstříc.
Dnes je to samozřejmě trochu jinak, ale o to pohodlnější. Nové tričko, jarní bunda, svěží pastelová barva na nehtech nebo klidně jen ponožky s veselým motivem, který vás rozesměje při ranní kávě. Tradice splněna, beránek spokojen a k tomu máte argument, který se těžko vyvrací.
Pokud váš partner při každém nákupu zvedne obočí a ptá se, jestli to opravdu bylo nutné, máte letos v ruce výmluvu, kterou by bylo škoda nepoužít. Není to rozmar ani impulzivní výdaj, je to tradice. Beránek to vyžaduje, a chcete mu snad odporovat? Rozhodně ne, přece si nevynesete z domu štěstí.
Upřímně, i bez folkloru za tím stojí něco rozumného. Po měsících, kdy se šatník točí kolem stejných zimních vrstev a člověk sahá po těch samých věcech víceméně na autopilota, přijde jarní kousek jako malý reset. Nic dramatického, žádný kompletní předěl garderoby, jen jeden nový kus, který připomene, že venku se něco mění a vy se s tím měníte taky.
Tchyně o tom mluvila, jako by to bylo naprosto přirozené, a zpětně jí dávám za pravdu. Nešlo o nákup jako takový, šlo o to vědomě udělat něco malého pro sebe a přivítat jaro trochu jinak než jen vařením a pečením na Velikonoce.
Takže, dámy, beránek vás sleduje. A tentokrát máte dokonalé alibi.
Zdroje: pribram.cz, Novinky, Proženy
