Den blbec, partner se sotva podívá vaším směrem a vy najednou hledáte správné světlo a lepší úhel na selfie. Nemusíte se tu teď hned obhajovat, ale možná stojí za to zjistit, proč to podvědomě dělá většina žen právě tehdy, když jsou úplně na dně.
Znáte ten moment, kdy vytáhnete telefon, uděláte záběr, trochu ho upravíte a přidáte na sítě s pocitem, že to prostě musíte sdílet? Pak telefon odložíte, ale za chvíli ho zase vezmete do ruky, protože prostě musíte vědět, kdo to viděl a co si o tom myslí.
Možná vám hlavou letí myšlenka, že aspoň tady vás někdo pochválí, když se doma nedočkáte ani vlídného slova, natož pohlazení. Nemusíte si to přesně uvědomovat, ale tohle v pozadí celé to chování žene dopředu mnohem víc, než by se na první pohled zdálo.
Potřeba cítit se viděná a potvrzená je naprosto přirozená, má ji každý člověk bez výjimky. Problém nastane ve chvíli, kdy tahle potřeba přestane být naplňována tam, kde by měla být, tedy doma, v páru, partnerem. Tehdy si nevědomky začneme hledat náhradní zdroj a sociální sítě jsou v tomhle ohledu hned po ruce, protože reakce přichází rychle, bez vyjednávání a také bez nutnosti cokoliv řešit.
Lidé, kteří se ve vztahu necítí dostatečně viděni nebo procházejí partnerskou krizí, výrazně zvyšují aktivitu na sítích, a přitom sdílejí hlavně sebe samé. Nedávají tam výlety ani každodenní momenty, ale hlavně svůj obličej, své tělo v sexy póze a s jiskrou v oku. Protože to je právě ta část, která touží po tom, aby ji někdo konečně zaregistroval. Jenže často ten druhý na jiném displeji tuší, že nejde o radost ze dne, ale spíše o projev frustrace, která přetekla určitou mez.
Tahle proměna nepřijde ze dne na den, přichází pomalu a téměř nepostřehnutelně, takže si jí člověk sám zpočátku skoro nevšimne. Dřív jste fotku přidaly a zavřely telefon. Teď ji přidáte a pak se k ní vracíte, protože čekáte na něco konkrétního, i když si třeba nedokážete přesně říct, na co. Dřív jste sdílely ze života, teď sdílíte hlavně sebe, s větší péčí o záběr, s jinými pózami, s větší frekvencí. A to, co se změnilo, není styl focení, ale důvod, proč vůbec fotíte.
Lidé kolem vás, ti, kteří váš profil sledují delší dobu, si tohoto posunu všimnou daleko dřív, než to docvakne vám. A vyčtou v něm bohužel to, co nebylo v plánu prezentovat veřejně.
Jakmile z vašeho profilu začnou mizet společné fotografie, ale hojně přibývají jen čistě vaše fotky, sledující zbystří. Často také následují citáty o síle a sobě samé, nenápadné narážky na únavu, příspěvky, které mají budit dojem, že vám je skvěle a že si prostě užíváte. Jenže právě tahle naléhavost, tahle potřeba opakovaně ukazovat, že je všechno v pořádku, bývá jedním z nejčitelnějších signálů, že v pořádku zdaleka není.
Zároveň roste interakce s lidmi, které v reálném životě skoro neznáte. Odpovídáte na komentáře, reagujete na příběhy, píšete si v přímých zprávách způsobem, který byl dřív vyhrazený blízkým. Sítě nenápadně přebírají roli blízkosti, která doma přestala fungovat.
Reakce cizích lidí na internetu totiž dočasně opravdu fungují, a právě v tom je celý háček. Zahřejí, trochu zaplní to nepříjemné ticho, které se doma usadilo, dodají pocit, že existujete a že vás někdo vidí. Jenže čím víc energie do tohohle investujete, tím méně vám zbývá na to, co by situaci skutečně posunulo. Na rozhovor, který se dlouho odkládá. Na rozhodnutí, které se nechce udělat. Na tiché přiznání, že je něco špatně.
Sítě celou dobu věrně zaznamenávají každý krok, změnu rytmu, posun v obsahu, nárůst frekvence. Nikdy nevynášejí soudy, ale vzorec, který za tím vším vznikne, bývá pro ostatní čitelný velmi dobře.
Pokud jste se při čtení tohoto článku na chvíli zastavili, pravděpodobně proto, že jste v něm poznali sebe, stojí za to u té zastávky chvíli zůstat a nepřeskočit ji dalším záběrem. Uvědomění, i to nepříjemné, přichází vždy dřív než změna.
Ta může mít hodně podob, třeba upřímný rozhovor s partnerem, který se dlouho odkládá, rozhodnutí vyhledat odbornou pomoc, nebo jen tiché přiznání sobě samé, že to doma prostě nefunguje tak, jak by mělo. Nikdo vám neříká, že se nesmíte fotit, ale pokud za tou fotkou stojí věta, kterou nechcete říct nahlas, možná je čas ji konečně říct.
Zdroje: Inc., Proženy, Psychology Today a autorský text
