Po pětadvaceti letech spolu se leccos změní, a přesto jsou páry, kterým spokojenost ve vztahu vydrží, zatímco jiným se vytrácí. Psychologové z Curychu takové dvojice deset let sledovali a to, co je rozdělovalo, se většinou neodehrávalo při hádkách.
Říká se, že po letech už vztah běží hlavně ze setrvačnosti a spokojenost ve vztahu jen klesá. Tým z Curyšské univerzity chtěl vědět, jestli to tak opravdu je, a oslovil páry, které spolu žily v průměru přes pětadvacet let. Od roku 2011 každý rok vyplňovaly dotazník o tom, jak jsou spolu šťastné, jak se k nim partner chová, když mají starosti, a jak to u nich vypadá, když se pohádají. Po deseti letech bylo jasné, že jedna společná cesta pro všechny neexistuje.
Zhruba dvěma třetinám párů se spokojenost za celou dobu skoro nezměnila, u žen jen nepatrně klesla. Asi každý pátý pár ale začínal stejně spokojeně a pak mu spokojenost rok od roku ubývala. Zbytek to měl na začátku nejtěžší, byli spolu ze všech nejméně spokojení, a přesto se jim to postupně trochu zlepšovalo.
Je fér dodat, kdo se do výzkumu zapojil. Šlo hlavně o Švýcary, spíš vzdělané a lépe situované, kteří se přihlásili na inzerát v novinách nebo v rádiu. Dvojice, které se během těch deseti let rozešly, autoři do výsledků vůbec nezapočítali. Na páry v opravdu hluboké krizi se proto závěry nedají jen tak přenést.
Nejzajímavější je srovnat ty, kteří začínali spokojeně. Na startu si byli skoro ve všem podobní, partneři se navzájem podporovali asi stejně a stejně často se při sporech snažili toho druhého vyslechnout. Jediný rozdíl se objevil v tom, jak hádky popisovaly ženy. U párů, kterým to později začalo drhnout, častěji uváděly, že je partner při sporu obviňuje nebo odmítá přiznat svůj podíl viny.
Muži tenhle rozdíl u svých partnerek neviděli. Ženy obecně hodnotily chování toho druhého o něco přísněji než muži, a to po celou dobu výzkumu. Obviňování na začátku tak bylo spíš prvním varováním, víc se dalo vyčíst až z dalších let. V tom, jak si partneři pomáhají ve , se totiž obě skupiny na začátku nelišily vůbec.
Výzkumníky zajímalo i to, jak si partneři pomáhají, když na jednoho z nich dolehne stres zvenčí, třeba v práci nebo kvůli běžným starostem. Jde o docela obyčejné věci, například o to, jestli vás ten druhý vyslechne, projeví pochopení a jestli s ním můžete problém řešit společně. U párů, kterým spokojenost klesala, této podpory za ta léta ubylo. Zároveň přibylo reakcí, které partner vnímal spíše jako negativní. Kdo s vlastními starostmi naráží doma na lhostejnost, může se cítit sám, i když žije ve vztahu.
U mužů i u žen to vypadalo stejně. Páry, které byly spokojené pořád, si naopak vzájemnou podporu udržely po celých deset let. Spokojenost u druhé skupiny ubývala pomalu, rok po roce, a s ní postupně slábla i ochota pomoci si v těžkých chvílích. Právě tahle změna podle autorů nejlépe odlišovala páry, které si spokojenost udržely, od těch, kterým postupně klesala.
Nejvíce naděje dávají páry, které to měly na začátku nejtěžší. Byly spolu nejméně spokojené a moc si nepomáhaly, ani při starostech, ani při hádkách. Přesto se jim to během let mírně zlepšilo. Nezačaly se najednou podporovat o moc víc, jenže ubylo negativních reakcí ve chvílích, kdy byl jeden z nich pod tlakem, a právě v tom autoři vidí nejspíš hlavní důvod.
Připomínají i starší přehled studií, podle kterého spokojenost ve vztahu klesá nejvíce v prvních letech, kolem desátého roku bývá na dně a pak zhruba do dvacátého roku zase roste. Páry s delším vztahem opravdu častěji patřily k těm, kterým se dařilo lépe, než k těm, kterým spokojenost klesala. Pomoci mohlo i to, že už měly za sebou náročné období, jako je třeba narození dětí.
Překvapivé je, co se dělo s komunikací při sporech. Páry, které byly spokojené celou dobu, se za deset let při hádkách méně snažily naslouchat a chápat toho druhého, a přesto zůstaly spokojené. Negativní chování při sporech se přitom nezměnilo v žádné skupině. U těchto párů tedy podle všeho víc záleželo na tom, jestli se o sebe opřou ve stresu, než na tom, jak se hádají.
Autoři to vysvětlují tím, že šlo většinou o spokojené dvojice. U párů, které se hádají často a prudce, může být způsob, jakým spolu při sporu mluví, mnohem důležitější. Sami navíc dodávají, že tenhle výsledek bude potřeba ověřit dalšími výzkumy, takže ho berte spíš jako zajímavost než jako pravidlo.
Z celého výzkumu vychází jedna dobrá zpráva. To, jak si v páru pomáháte a jak spolu mluvíte, není dané jednou provždy a dá se zlepšit i po mnoha letech. Autoři radí věnovat se vztahu soustavně, ne jednou za čas. Některé páry navíc samy přiznaly, že už jen každoroční vyplňování dotazníku je přimělo víc přemýšlet o tom, jak to spolu mají.
Stačila k tomu jedna otázka ročně: Jak se k vám partner chová, když je vám zle? Psychologové z Curychu by se příště rádi zaměřili i na hezké chvíle ve vztahu, třeba na vděčnost nebo na radost ze sdílení dobrých zpráv. Někdy stačí si dnes večer všimnout, s čím se ten druhý vrací domů, a zeptat se, jaký měl den.
Zdroje: Autorský text, studie: Roth, M., Nussbeck, F. W., Landolt, S. A., Senn, M., Bradbury, T. N., Weitkamp, K. & Bodenmann, G. (2025). Dyadic Coping and Communication as Predictors of 10-Year Relationship Satisfaction Subgroup Trajectories in Stable Romantic Couples. Behavioral Sciences.
