Na jihu Francie leží krajina, o které se příliš nemluví. Růžové jezero, tisíce plameňáků a bílí koně v deltě Rhôny vytvářejí scenérii, jakou byste čekali spíš v Africe. Stačí vyměnit Paříž za Provence a objevíte úplně jinou tvář Francie.
Francie se u nás přestala těšit velké oblibě. Paříž je přeplněná, drahá a trochu unavená vlastní upadající slávou, a tak ji spousta z nás tiše vyškrtla ze seznamu a víc o ní nepřemýšlela. Jenže Francie není jen Paříž, a právě na jihu se skrývá místo, které nemá s přecpaným Louvrem vůbec nic společného. Místo, kde stojíte uprostřed krajiny tak bizarní, že chvíli trvá uvěřit, že jste pořád v Evropě.
Camargue je oblast v delně Rhôny, velká mokřadní oblast chráněná UNESCO, a vypadá úplně jinak než zbytek jihu Francie. Žádná levandulová pole, žádné pohlednicové vesničky. Krajina je plochá, otevřená, větrná, místy skoro až pustá, a přesně v tom je její síla. Slaná a sladká voda se tu mísí způsobem, který tady za tisíce let vytvořil ekosystém, který jinde v Evropě prostě neexistuje.
To nejpodivuhodnější, co tu uvidíte, jsou jezera. Nebo spíš jejich barva, protože ta voda je místy skutečně růžová, a ne díky filtru na Instagramu. Za tím stojí vysoká koncentrace soli a mikrořasy, které za správného světla celou hladinu zabarví do odstínů, které v přírodě vůbec nečekáte.
Na satelitních snímcích ty plochy vypadají, jako by někdo přelil obří misku jahod s mlékem. V reálu bývá barva o něco tlumenější než na přibarvených fotkách, které kolují po sociálních sítích, ale i tak je to pohled, který vám dlouho nevypadne z hlavy.
A pak jsou tu plameňáci. Camargue je jedno z největších evropských hnízdišť a ta čísla jsou opravdu závratná, protože v roce 2020 jich bylo jen v jedné solné bažině napočítáno čtyřicet tisíc. V Ornitologickém parku Pont de Gau se k nim dostanete na pár metrů, bez klece, prostě tam stojíte a oni se kolem vás procházejí, jako by vás vůbec nevnímali.
Je to jeden z těch okamžiků, kdy mobil vytáhnete a pak ho zase rychle schováte, protože si uvědomíte, že to prostě chcete vidět na vlastní oči, ne přes displej.
Bílí camarští koně jsou jedním z nejstarších evropských plemen a v této krajině žijí odnepaměti. Nejsou to koně z dostihového závodiště, jsou menší, odolnější, trochu divočejší a tahle krajina je přesně jejich. Místní kovbojové, říká se jim gardians, na nich tradičně shánějí stáda černých býků, a celá ta atmosféra má v sobě něco ze starých westernovek, i když nejde o Ameriku, ale Francii.
Camargue je největší producent soli ve Francii, ročně tu vznikne kolem čtyř set tisíc tun. Ta nejvzácnější, fleur de sel, se sbírá ručně, dřevěnými lopatami, přímo z hladiny. Jako suvenýr dává mnohem větší smysl než magnetka na lednici. Místní specialitou je taky červená a černá camargská rýže, která tu roste na polích mezi salinami. A až budete odcházet, zastavte se na západ slunce nad solnými pláněmi. Je to jedna z těch věcí, na které se nepřipravíte dopředu, a pak stojíte a nevíte, co s tím.
Bylo by nefér to zamlčet. Komárů je v létě při bezvětří opravdu hodně, a žádný repelent to úplně nevyřeší. Jaro a podzim jsou snesitelnější, ale počítejte s tím jako s daní za krajinu, která je takhle divoká právě proto, že ji nikdo moc neupravuje.
Pokud budete v okolí v květnu, nevynechejte Saintes-Maries-de-la-Mer, centrum oblasti, kam každý rok přijíždějí tisíce romských poutníků ke svaté Sáře. Průvod vede až k moři a je to pohled, na který se nezapomíná.
Zdroje: Fotr na tripu, Lidé a Země, Wikipedie, Z cest
